Gepard – špičkový závodník v puntíkatém dresu

Jak rychle běží gepard? Umí zatáhnout drápy? K čemu mu slouží typické černé proužky pod očima? Najdeme jej skutečně pouze v Africe? A proč se tato dlouhonohá kočka tolik obává větších šelem?

gepard

Ač jsou gepardi známi zejména díky schopnosti vyvinout velkou rychlost, po lovu musí šelma dlouho odpočívat.
Kredit: vincent lee, CC BY 2.0

Až někdy pojedete po dálnici autem, podívejte se z okénka, jak rychle ubíhá krajina kolem vás. Sprintujícího geparda byste možná na rovném úseku předstihli, představte si ale, že byste měli ve zlomku vteřiny zatočit. Rychlá změna směru vás neomylně odkáže do příkopu, zatímco pro skvrnitou kočku bude jen jedním z mnoha úplně běžných pohybů nutných při každém lovu. Není divu, však také za dovednostmi této šelmy stojí několik milionů let evolučního souboje s lehkonohými gazelami, s nimiž gepard musel udržet krok. Výsledkem takového „tréninku“ je ohebné štíhlé tělo s dlouhýma nohama i ocasem, který funguje jako balanční tyč.

gepard

Pružná páteř, hluboký hrudník, dlouhé nohy a ocas, který vyrovnává změny směru. Ideální předpoklady pro rychlý běh. | Kredit: Malene Thyssen, CC BY-SA 3.0

gepard tlapky

Hrubý povrch polštářků tlapek zlepšuje přilnavost k terénu, napůl zatažitelné drápy zvyšují rychlost i schopnost kličkovat. | Kredit: marko8904, CC BY 2.0

Na hranici přehřátí

Gepard štíhlý (Acinonyx jubatus) dokáže sprintovat rychlostí přes 110 km/h. Přesný údaj je obtížné změřit, šelma navíc při lovu často kličkuje. Skoky běžícího geparda měří kolem sedmi metrů a rychlostní „stovky“ dosáhne gepard do tří vteřin, čemuž může ve světě motorů konkurovat leda závodní formule. Ohebná páteř a dlouhé nohy zajišťují gepardovi skvělou akceleraci, speciální vzorek na polštářcích tlapek se podobá zimním gumám u auta a drápy slouží jako hřeby na tretrách sprintera. Tvrzení, že gepard nedokáže drápy zatáhnout, není zcela pravdivé – gepard pouze postrádá typické kočičí „kapsičky“ a drápy proto zůstávají stále viditelné.

I vnitřní stavba těla musí zvládnout extrémní námahu při lovu – fyzickou zátěž je potřeba udýchat a „uchladit“. Teplota těla lovícího geparda vystoupá přes 40 stupňů Celsia, počet vdechů vzroste ze 60 na 150 a produkce tělesného tepla stoupne padesátkrát. Po stržení kořisti proto úspěšný lovec dlouho odpočívá. Přednostně žerou jeho společníci (gepardi bývají často spatřeni ve dvou- či tříčlenných skupinách), v případě gepardí smůly pak kolemjdoucí lev či hyena. Těmto predátorům se gracilní gepard nemůže rovnat, a nechce-li přijít k úrazu, musí urychleně vyklidit pole.

gepard

Gepardy v přírodě můžeme najít i ve dvou- či tříčlenných skupinkách. | Kredit: James Temple, CC BY 2.0

Velkým kopytníkům se gepard vyhne

Ke své kořisti se gepard nejprve připlíží co nejblíže, pak se ji pokusí strhnout při krátkém rychlém útoku. Sprintuje maximálně několik stovek metrů; není-li úspěšný, lov vzdává. Cílem gepardů se obvykle stávají gazely o váze nižší než 40 kilogramů, vzácně i o něco těžší kořist (pokud při lovu spolupracuje více zvířat). Dohoněné kořisti podrazí gepard zadní nohy a na zemi útočí na krk, který drží stisknutý až do udušení uloveného zvířete.

gepard

Typickou potravou gepardů jsou gazely. Skvrnité kočky nemají velké špičáky – ulovené kořisti se proto obvykle pověsí na krk a dlouhým stiskem ji uškrtí. | Kredit: Demetrius John Kessy, CC BY 2.0

Černé skvrny ve tvaru „slz“, tak typické pro každého geparda, pomáhají zvířeti vyrovnat se s ostrým svitem slunce, což může být při lovu velmi důležité (podobný „fígl“ se speciální barvou někdy používají i hráči amerického fotbalu).

gepard

Černé „slzy“ pod očima gepardům pomáhají vyrovnat se s ostrým slunečním světlem.
Kredit: Ferdinand Svehla, CC BY 2.0

O mláďatech a příbuznosti

Gepardi mají jedny z největších vrhů mezi volně žijícími kočkami – obvykle pět až šest mláďat. Malí gepardi postrádají skvrnitou srst rodičů – zbarvením spíše připomínají miniaturní jezevce či v africkém kontextu nechvalně známé malé vzteklé medojedy. Takové mimikry jim proti predátorům mohou trochu pomoci, přesto se dalšího roku dožije jen velmi malá část mláďat (v některých oblastech pouhých 5 %).

gepard

Mladí gepardi mají kožíšky na hřbetě šedivé. Početné vrhy jsou pro tuto šelmu typické, velká úmrtnost mláďat rovněž. | Kredit: Siddharth Maheshwari, CC BY-SA 3.0

Vědci na základě zkoumání gepardí DNA odhadují, že před cca 10 000 lety došlo u tohoto druhu z neznámého důvodu k velkému poklesu početnosti a následné rekolonizaci původního území malým počtem jedinců. Genetická podobnost gepardů je proto dokonce taková, že kožní štěp jednoho zvířete bez problémů přijme imunitní systém jiného geparda. Většinu současných gepardů najdeme v Africe, a to jak v jižní části kontinentu, tak lokálně rovněž v oblasti Sahary. V Íránu přežívají poslední zbytky populace gepardů asijských (Acinonyx jubatus venaticus). Předci současných 70-100 zvířat, která zde žijí, odešli od svých afrických bratránků pravděpodobně před 30 000-70 000 lety. Nejbližší žijící příbuzné gepardů (v rámci jiných druhů) bychom museli – poněkud překvapivě – hledat v Americe. Podle posledních taxonomických studií jsou jimi puma (Puma concolor) a jaguarundi (Puma yagouaroundi).

gepard

Tzv. „královský“ gepard má na srsti odlišný vzor, jedná se však jen o recesivní barevnou mutaci, nikoliv o samostatný druh. | Kredit: Steve Jurvetson, CC BY 2.0

Zdroje:

  • en.wikipedia.org
  • The Wild Cat Book – F. Sunquist a M. Sunquist, The University of Chicago, 2014
(Zobrazeno celkem 754-krát, 2 zobrazení dnes)