Jedovatý pták. Mýtus, nebo fakt?

Na světě existuje spousta jedovatých tvorů, od hadů, přes pavouky, žáby a dokonce i některé ryby. Že by ale byli jedovatí i ptáci? Novoguinejští pištci a kosovci jsou.

pištec černohlavý jedovatý pták

Mazlení s pištcem není úplně bezpečné. | Kredit: Katerina Tvardikova – CC BY-NC-SA

Nová Guinea, která je se svými 786 000 km² druhým největším ostrovem světa, se pyšní nejen úchvatnými deštnými pralesy, téměř tisícovkou různých kmenů původních obyvatel, ale také rozmanitou a neobvyklou faunou. K nejzajímavějším zvířecím osadníkům na Nové Guinei patří bezesporu ptactvo.

Mezi ptáky Nové Guineje najdeme právě i ty jedovaté: rodu pištcovitých (Pitohui) a kosovce modrohlavého či šoupálčího (Ifrita kowaldi). Pištcovití váží v průměru mezi 60-100 gramy, kosovci pak 30 gramů. Peří jedovatých ptáků je výrazně zbarvené, jako u mnoha jiných jedovatých tvorů.

kosovec šoupálčí modrohlavý jedovatý pták

Kosovec šopálčí (modrohlavý) | Kredit: Katerina Tvardikova – CC BY-NC-SA

A právě na jejich peří byly nalezeny velmi nebezpečné alkaloidy, konkrétně batrachotoxin, steroidní alkaloid, který útočí na nervový systém oběti. Je to stejný jed, jakým disponují známé jihoamerické žáby pralesničky (ty mají jedu ovšem řádově více než naši krasavci) a je patnáckrát účinnější než kurare. Smrtelná dávka pro člověka je kolem 100 mikrogramů.

pištec černohlavý jedovatý pták

Pištec černohlavý | Kredit: markaharper1, Flickr – CC BY-SA

Kde se u těchto ptáků tak silný jed bere? Pištci i kosovci se živí brouky rodu Choresine (čeleď Melyridae) kteří si podle všeho pochutnávají na jedovatých rostlinách. Jed se pak s broučím jídelníčkem dostává ptákům do těla a ti ho vylučují kůží. Nejvyšší koncentraci alkaloidů našli vědci na kůži a peří ptáků na hrudi, břiše a nohou. Batrachotoxinem tak podle všeho impregnují i svá hnízda a vejce a odpuzují tak predátory: jako hady, hlodavce a dravé ptáky.

Jedovatost novoguinejského ptactva byla objevena v roce 1989 ornitologem Dr. Jackem Dumbacherem, kterému se podařilo odchytit pištce. Ten svého lovce poškrábal na ruce. Když si Dumbacher zranění olízl, ucítil v ústech pálení a brnění. Tento nepříjemný efekt trval podle jeho slov celé čtyři hodiny. Aby si byl jistý, zopakoval situaci později ještě jednou, opět se stejným výsledkem. Brnění přirovnal k intenzitě devítivoltové baterie.

Zdroj: focus.it, toxicology.cz

(Zobrazeno celkem 828-krát, 2 zobrazení dnes)
Share