Jsou hadi imunní vůči svému jedu?

Zahyne kobra, když ji pokouše jiná kobra? A co kdyby tutéž kobru uštknul chřestýš? Může jedovatý had kousnout sám sebe do jazyka? Nevíte? V tom případě čtěte dál.

kobra indická

Může být pro kobru indickou nebezpečný její vlastní jed? | Kredit: Pavan Kumar N, Wikimedia – CC BY-SA 3.0

Dohledávání otázky z nadpisu na internetu dá pořádně zabrat. Dozvíte se, že „samozřejmě ano“, stejně jako „určitě ne“. Narazíte na spoustu názorů rádoby odborníků i nadšenců, kteří sice problému příliš nerozumějí, zato si rádi a rychle utvoří názor téměř na cokoliv. Pokud pátráte hlouběji, vynoří se před vámi vědecké články, které se ale velmi často zabývají jen jediným druhem, nikoliv jedovatými hady všeobecně. Zkusme tedy nahlédnout do těch spolehlivějších zdrojů a poodhalit jedovaté hadí tajemství.

V žaludku jed neškodí

Injikace jedu vysoce toxických druhů hadů do tkáně zpravidla vede k smrti kořisti v horizontu několika minut. Je však důležité si uvědomit, že existuje několik typů jedů z hlediska mechanismu působení. Některé ochromují nervovou soustavu, jiné způsobují rozklad krve či narušení funkce svalů. Jedy obvykle zablokují základní biologické pochody v organismu, jejichž následkem je ochrnutí kořisti či udušení. Pokud se jed nedostane do tkání, nýbrž do trávicí soustavy, je zde zcela bezpečně biologicky odbourán a k otravě nedochází.

zmije růžkatá

Své zuby zmije rohatá při soubojích nemusí vůbec uplatnit. | Kredit: H. Krisp, Wikimedia – CC BY 3.0

Sérum přímo v žilách

Všeobecně je ve vědecké obci rozšířen názor, že jedovatí hadi mají v krvi příslušné protilátky. Přestože neupotřebený jed uzavírají speciální žlázy, nízké koncentrace toxinu se mohou do krevního oběhu dostávat přes vyživující cévy. Hadi navíc mohou množství vypuštěného jedu při kousnutí ovlivnit – dokážou používat zuby i zcela „nejedovatě“.

Záleží rovněž na množství vpraveného jedu. Zatímco nižší dávku hadi obecně zvládají lépe než jejich teplokrevná kořist, při větším množství už vlastní obranné mechanismy stačit nemusejí. Reportáž z Austrálie zmiňuje bojgu hnědou, která uhynula poté, co se ve stresu z ohrožení omylem zakousla do vlastního těla. Otrava byla nejpravděpodobnější příčinou její smrti. Toxin tohoto hada působí velmi rychle, může proto dojít k situaci, kdy had uhyne dřív, než jeho organismus dokáže na uštknutí zareagovat.

hadí čelist

Jedové zuby zmije gabunské se v klidovém stavu „sklápějí“ k horní čelisti.
Kredit: Brimac The 2nd, Wikimedia – CC BY 2.0

Pokud se vzájemně pokoušou zástupci dvou druhů hadů s odlišným typem jedu, pravděpodobně takový incident nepřežijí. V přírodě však k takovým situacím téměř nedochází. Výjimkou jsou případy, kdy se konkrétní druh jedovatého hada specializuje na lov dalších plazů, což se týká například kobry královské (Ophiophagus hannah). Kobra s oblibou konzumuje jedovaté hady včetně menších příslušníků vlastního druhu. Ne vždy však aplikuje jed – svou kořist dokáže i uškrtit.

Odolné kobry

Kobry jsou zajímavé i v dalším ohledu. Dr. Zoltan Takacs, odborník na jedovaté hady, uvádí na svých stránkách následující: kobry se vlastním jedem otrávit nemohou. Jejich jed patří mezi neurotoxiny – váže se na cílové receptory na povrchu svalových buněk a blokuje tak komunikaci svalu s příslušnými nervy. Výsledkem je ochrnutí vedoucí k smrti. Zatímco zmije a chřestýši mají v krvi látky, které skutečně inaktivují jejich jed, kobry se chrání jinak. Jejich receptory se od receptorů většiny savců liší jednou molekulou cukru. Ta však znemožňuje, aby se kobří toxin na takto pozměněný receptor navázal. Vlastní jed proto na kobru neúčinkuje. Podobná úprava receptorů byla zjištěna také u mangust. Není žádným velkým tajemstvím, že právě tyto šelmičky si rády dají jedovatého hada k večeři. A teď už víme, proč se nebojí.

had ulovil jiného hada

Kobra královská se živí dalšími hady. | Kredit: Lip Kee, Wikimedia – CC BY-SA 2.0

Není jazyk jako jazyk

Dodejme ještě komentář k oblíbenému vtipu o jedovatém hadovi, který se kousl do jazyka. I kdyby hadi nebyli odolní vůči vlastnímu jedu, není pravděpodobné, že se jim něco takového vůbec podaří. Jedové zuby jsou u některých druhů v klidovém stavu zcela sklopeny a při konzumaci potravy zahálejí. Mnoho hadů injekci jedu aktivně řídí a ponechává si ji výhradně k útoku.

A zamysleme se také nad tím, jak vlastně hadí jazyk vypadá. Tento hubený rozeklaný orgán neslouží (na rozdíl od jazyka lidského) ke zpracování potravy, ale především k chemorecepci, tedy o něco složitějšímu čichu. Hadi jazyk podle potřeby vysouvají mezírkou v zavřené tlamě a zkoumají, co je ve vzduchu. Vzápětí jej opět stahují do „pouzdra“ v dolní čelisti. Had, který se dokáže kousnout do jazyka, by proto musel být opravdu hodně velký smolař.

hadí jazyk

Hadi k vysunutí jazyka nepotřebují otevřít tlamu – stačí jim škvírka v čelisti. Při tomto anatomickém nastavení skutečně není příliš pravděpodobné, že by se do svého jazyka mohli kousnout.

Zdroje: 

(Zobrazeno celkem 157-krát, 1 zobrazení dnes)
Share