Luskouni – 1. díl: Oživlé tropické šišky

Pokud bychom vyhlásili konkurz na nejbizarnějšího savce planety, luskoun si rozhodně zaslouží umístění v první desítce. Zatímco hrabáče, pásovce i lenochody zná veřejnost díky zoologickým zahradám poměrně dobře, „luskouna“ zní jako něco z potřeb pro kutily. Zamiřme proto na krátký výlet do tropů, kam luskouni patří, a zkusme přiřadit k podivnému jménu i pár zajímavostí.

luskoun

Silné drápy na předních nohou komplikují luskounům chůzi. Někdy proto kráčejí pouze po zadních.
Kredit: David Brossard CC BY-SA

Najdi svého mravence

Luskouni (Pholidota) jsou zvířata skvěle vybavená k lovu hmyzu. Veliké drápy předních končetin pomohou mravenčí nebo termití pevnosti rozlámat a a k dobře ukryté potravě se dostat.Protáhlé bezzubé čelisti a dlouhý jazyk neustále zvlhčovaný lepkavými slinami jim umožňují prozkoumat každou skulinu, v níž by se mohlo skrývat chutné bílkovinné sousto.

luskoun jazyk

Jazyk luskounů měří až 40 cm. Svaly, které ho obsluhují, se upínají až ke hrudní kosti.
Kredit: Onca.org.uk

luskoun krátkoocasý

Smrkové šišky také rostou dolů – tahle však dokáže svoji pozici kdykoliv změnit. Kriticky ohrožený luskoun krátkoocasý.
Kredit: Mark Simpson, Flickr
– CC BY-SA

Vzezřením připomínají luskouni mravenečníky, podle zoologických poznatků však nepatří mezi chudozubé (Xenarthra), nýbrž do blízkého příbuzenství šelem. Se jmenovanými mravenečníky však mají společného překvapivě hodně – absenci zubů, dlouhý lepkavý jazyk i protáhlý tvar hlavy, podivnou chůzi po kotnících předních nohou s drápy vytočenými do stran i ekologickou niku. U obou živočišných skupin najdeme druhy specializované na život v korunách stromu i druhy pozemní.

Za podobnost s mravenečníky vděčí zcela nepříbuzná zvířata především stejné potravní specializaci – celá tělesná stavba se v obou případech podřizuje potřebě probourat se do hnízd mravenců či termitů a vytáhnout je z dlouhých chodeb. Luskouni obývají starosvětské tropy (Afriku a Asii), mravenečníci žijí v Americe. Dospěje-li evoluční vývoj nepříbuzných zvířat ve vzdálených koutech světa k podobnému výsledku, hovoříme o tzv. konvergenci.

Luskouny od mravenečníků ovšem poznáme snadno, na hřbetě mají místo srsti šupiny, visící luskoun tedy opravdu připomíná šišku. Šupiny slouží luskounům jako brnění, bohužel jsou velmi ceněnou surovinou v asijské medicíně, stejně jako např. rohy nosorožců.

O šupinách a nepříjemném pachu

Marná sláva, luskouni jsou velice chutní. Afričané si jejich masa cení a divoká zvěř jimi rovněž nepohrdne. Máte-li takovou pověst, je třeba vlastní šťavnatou svalovinu co nejlépe ochránit. Luskoun vás rozhodně nepokouše – nemá čím. Aby mohl pohlcené mravence dobře strávit, musí mu pomoci svalnatý žaludek i spolykané kamínky.

luskoun stočený

„Zarolovaný“ luskoun v obranném postavení – ostré šupiny trčí do stran.
Kredit: curl, Flickr CC BY-NC-SA

K obraně mu však výborně poslouží drápy, brnění, a pokud to pořád ještě nestačí, ještě je tu strategie „na tchoře“. Z řitních žláz totiž dokáže vystříknout páchnoucí sekret. O luskouna, který se v bojovém postavení svine do klubka s keratinovými šupinami trčícími do všech stran, se můžete nepříjemně pořezat. Brání se také aktivně máváním dlouhým ocasem. Konflikty však málokteré zvíře vyhledává cíleně – luskoun se raději ukryje v zemních norách či dutých stromech. A ještě jedna zajímavost – není v lidských silách svinutého luskouna narovnat. Takové břišní svaly jako on nemá ani kulturista.


Tento luskoun se stal objektem zájmu několika lvů. Poté co si lvi s luskounem pohráli a zjistitli, že z toho žádné jídlo nebude, luskoun nezraněn odešel.

Pokračování příště – o tom, proč luskounům hrozí vyhynutí.

Zdroj: WikipediaPangolinRehabilitationCenter.com

(Zobrazeno celkem 997-krát, 1 zobrazení dnes)
Share