Vymírání tasmánských čertů se nedaří zastavit

Lék proti infekční rakovině decimující ďábly medvědovité stále nebyl nalezen a oblíbení „čerti“ mají na kahánku. Aby toho nebylo málo, genetika ukazuje, že obávaná choroba pochází ze dvou zdrojů.

ďábel medvědovitý

Ač na pohled připomíná ďábel medvědovitý šelmu, jedná se o vačnatce, čemuž odpovídá i krátká délka života (v průměru pět až šest let). Kredit: Rod Talboys, Flickr – CC BY-SA 3.0

Rakovina je stále častěji diagnostikovanou chorobou moderní civilizace. Není divu – dříve smrtelné nemoci a zranění již umíme kvalitně léčit, na řadu proto přicházejí obtíže jiné. Lidskými formami rakoviny se od postižené osoby nakazit nemůžeme, každému však zatrne při představě, že by tato nemoc mohla být skutečně infekční. I takové zákeřné formy nádorového bujení ale v přírodě existují. Své o tom vědí ďáblové medvědovití, psům či medvědům podobní vačnatci z Tasmánie. Infekční rakovina přenosná slinami pronásleduje tato zvířata již desetiletí a dosud proti ní není žádná obrana.

Divocí „ďáblové“ na pokraji vyhynutí

Ďábel medvědovitý (Sarcophilus harisii), známý též jako tasmánský čert, je populárním zvířetem Tasmánie, které najdeme i v kreslených pohádkách (Taz ze seriálů Looney tunes). Jedná se o endemický druh vačnatce, jinde než na jmenovaném ostrově se v přírodě nevyskytuje. Zoologické zahrady v Evropě ďábly nechovají z důvodu zákazu vývozu těchto zvířat mimo Austrálii – jedinou výjimkou je kodaňská ZOO, kam byly dva páry zvířat umístěny coby státní dar princi Federikovi a jeho ženě Mary (původem z Tasmánie) k příležitosti narození syna.

Černé robustní zvíře velikosti menšího psa disponuje silnými čelistmi, které dokáže rozevřít až do pravého úhlu, a také velmi kousavou povahou. Setkání ďáblů často provázejí šarvátky, bez pořádných kousanců se neobejdou ani námluvy. A právě tato nátura připravila výborné podmínky pro takřka nepřemožitelného nepřítele – onemocnění, které se zprvu projevuje vznikem nádorů v oblasti tlamy, krku i čenichu a v horizontu několika měsíců končí bolestivou smrtí nositele, který přichází o zrak a nedokáže se uživit.

tasmánský čert tlama

Zubatou tlamu dokáže ďábel otevřít téměř do pravého úhlu. Kredit:HK.Colin, Flickr.com CC BY-SA 3.0

Choroba, označovaná jako „infekční rakovina tváře“ (odborně DFTD – devil facial tumo(u)r desease), se přenáší mezi jednotlivými zvířaty kousnutím či pozřením kontaminované tkáně. Agresivní shluk namnožených buněk se chová jako samostatný jedinec a jediná buňka může infikovat další organismus. S trochou nadsázky lze tuto mutaci označit za jednobuněčného parazitického savce. Výskyt zmíněné raritní choroby zaznamenali vědci v roce 1996. V dalších letech bylo zaznamenáno její šíření celým ostrovem následované prudkým poklesem početnosti ďáblů medvědovitých. Populace vzteklých čertů se v důsledku onemocnění během dvaceti let zmenšila o 70 procent.

Tak trochu jiná forma rakoviny

tasmánský čert rakovina

Na ďábla postiženého rakovinou tváře není pěkný pohled. Zvíře v posledním stádiu choroby je natolik znetvořeno, že nedokáže žrát a leckdy ani vidět. Každý nakažený jedinec do několika měsíců uhyne.
Kredit: Menna Jones, Wikimedia Commons

Rakovinné bujení není žádnou jednoduše popsatelnou „chorobou“, jak se mnohdy veřejnost domnívá. Nádory vznikají v těle živočicha ve chvíli, kdy se začnou jeho vlastní buňky nekontrolovaně množit. Dojde tedy k vzniku nežádoucí mutace jinak běžných fyziologických procesů bez okamžité opravy či likvidace „vadné“ buňky imunitním systémem. Důvodů, které vznik nežádoucího bujení spustí, je známo více (například vystavení organismu radioaktivnímu záření). V rámci jednoho organismu může dojít k šíření choroby a vzniku metastází. Není ale typické, že by byla rakovina sama o sobě nakažlivá mezi několika jedinci a zmutované buňky přežily mimo tělo, v němž vznikly. Za určité situace však mohou takovou schopnost získat.

Genetika odkrývá dva odlišné původce

Přenos rakovinných buněk mezi jedinci téhož druhu byl dosud v přirozených podmínkách zaznamenán u psů (onemocnění známé mezi veterináři jako psí venerický tumor) a mořského mlže rozchlipky. A pochopitelně též u ďáblů medvědovitých. Vědci z Austrálie a Británie nově zjistili, že se v případě těchto vačnatců nejedná o jedinou chorobu, nýbrž o dvě geneticky odlišné formy. V rámci „novějšího“ typu bylo doposud zjištěno osm nakažených zvířat. Je proto otázkou, zda mají ďáblové extrémní smůlu, větší náchylnost k podobnému typu onemocnění např. v souvislosti se značnou vzájemnou příbuzností, či zda jsou „přenosné“ formy rakoviny v přírodě častější, než se doposud vědci domnívali.

tasmánský čert

Ačkoli to podle fotky nevypadá, tasmánský čert kouše své příbuzné rád a často. Tento povahový rys je mu nyní jednoznačně ke škodě. Kredit: Prince Roy, Flickr – CC BY 2.0

Držme proto vědeckým týmům palce při vývoji jakékoliv zbraně proti podobné nemoci. Nejde jen o budoucnost ohrožených tasmánských čertů. Nalezení klíče k léčbě může pomoci v boji proti podobně fungujícím patogenům, které se mohou do budoucna vyskytnout u dalších živočišných druhů – a možná dokonce u lidí.

Zdroje:

  • Ruth J. Pye, David Pemberton, Cesar Tovar, Jose M. C. Tubio, Karen A. Dun, Samantha Fox, Jocelyn Darby, Dane Hayes, Graeme W. Knowles, Alexandre Kreiss, Hannah V. T. Siddle, Kate Swift, A. Bruce Lyons, Elizabeth P. Murchison, Gregory M. Woods. A second transmissible cancer in Tasmanian devils. Proceedings of the National Academy of Sciences, 2015; 201519691 DOI: 10.1073/pnas.1519691113
  • ScienceDaily.com

 

(Zobrazeno celkem 2 235-krát, 5 zobrazení dnes)
Share