Chránit mořské želvy je stejně důležité, jako o tom informovat

Vymírání mořských želv – problém, za nímž stojí především člověk. Ochrana těchto zvířat je v současné době velice důležitou, ještě podstatnější však je dělat tuto činnost správně, aby byla efektivní a smysluplná. Právě to je jeden z cílů projektu, za kterým stojí Hana Svobodová, odbornice na ochranu mořských želv.

Hana Svobodová je zakladatelkou projektu Mořskéželvy.cz a působí jako poradce a mentor této problematiky na Borneu. O situaci mořských želv a jejich efektivní ochraně se snaží informovat jak v Indonésii, tak v České republice. V současnosti pracuje na manuálu, který lidem vysvětlí, jak tyto ohrožené plazy co nejlépe chránit. V následujícím rozhovoru přibližuje například svou cestu k projektu či to, jak se může člověk stát jeho součástí.

Co vás přivedlo k tomu, že jste se začala zajímat zrovna o mořské želvy?

Želvy jsou zvířata, která mě zajímala už od dětství. Moji rodiče tvrdí, že jsem měla od malička ráda zvířata „s domečkem“. Nejdříve jsem domů nosila šneky, v první třídě jsem si pak v teraristice vyhlídla želvičku, kterou jsem dostala jako dárek za vysvědčení. V 18 letech se mi naskytla možnost vypravit se do Mexika v rámci dobrovolnického projektu zaměřeného na ochranu mořských želv – a tehdy jsem se do nich opravdu zamilovala. Každý rok jsem se pak snažila jezdit někam jako dobrovolník. Kromě Mexika jsem byla také v Indii, Thajsku nebo Malajsii.

Mořskými želvami a příčinami jejich ohrožení jste se zabývala již v průběhu studií. Dokonce to bylo tématem vaší bakalářské i magisterské práce. Co na váš směr zájmu říkali ve škole?

Ne vždy to bylo jednoduché. Slýchávala jsem, že tady žádné želvy nemáme, ani suchozemské, natož mořské. Nebo zda jsem včera náhodou neviděla film Hledá se Nemo. Musela jsem tak k tomu opravdu probojovat. Již během studia mi ale bylo jasné, že nechci dělat až tolik vědu – někdy mi totiž přišlo, že lidé v tomto oboru zkoumají „něco na zadní noze něčeho“, ale ve výsledku je jim úplně jedno, jestli těch zvířat zbývá posledních pět.

Proč vedly vaše kroky zrovna do Indonésie?

Věděla jsem, že v Indonésii žije šest ze sedmi druhů mořských želv. Ve spoustě tropických zemích se vyskytuje mnoho želv, ale žádní lidé, kteří by jim pomohli. A právě v Indickém oceánu je jejich situace nejkritičtější. Borneo je navíc pro želvy nedůležitějším místem na světě – karety obrovské tu kladou vajíčka. V noci tady tak můžete vidět klidně i třicet želv.

Jak jste se dostala k samotnému projektu?

K projektu jsem se dostala vlastně díky studiu indonéštiny, za kterým jsem tam přijela. V rámci toho jsem se byla podívat v několika želvích střediscích – v jednom takovém jsem se seznámila s Němkou, která je manažerkou organizace, která nás podporuje. Ta si přečetla moji diplomovou práci v angličtině a poprosila mě, zda bych nejela na Borneo jako dobrovolník v tomto projektu. A tak jsem jela. Začala jsem tam tehdy chodit s jedním klukem, který pracoval jako ranger (ten, kdo hlídá a stará se o mořské želvy). Momentálně ten projekt spolu v podstatě vedeme a máme v něm dalších 9 lidí. 

Jak tam většina takových záchranných želvích středisek funguje?

Moc dobře ne. Největší problém je v tom, že většina z nich neví, jak správně pomáhat. Obvykle to dělají tak, že mají na pláží středisko a nakupují v něm od rybářů nakradená vajíčka. To samotné už je ale samo o sobě nesmysl, protože tím podporují další krádeže. Druhá chyba je, že v těch střediskách nechají želvy vylíhnout a pak je dají do bazénu, protože si myslí, že když mláďata vyrostou v bazénku, nesežere je žádná ryba. Jenže želvě se pak nevyvinou dobře plíce, protože se nemůže potápět. Zakrní jí svaly, protože v bazénu nejsou vlny. Nenaučí se si sama shánět potravu. Často jí také dají sladkou vodu, z čehož pak želva může mít infekce či záněty. Tímhle způsobem 90 % želv do měsíce zemře. Nejhorší na tom je, že právě do takových středisek chodí turisté a dávají tam do kasičky peníze. Nevědí, že ve výsledku pomáhají špatnostem.

Jakým způsobem pomáháte vy?

Projekt v podstatě probíhá tak, že několikrát denně obcházíme ostrov a přemísťujeme snůšky vajíček. Dříve bývala ohraničená část pláže, kam jsme vejce dávali. Pak se nám ale jednou stalo, že jsme druhý den ráno přišli a našli vyvrácené dveře – rybáři nám ty vejce sebrali. Teď je proto spíše schováváme listím a větvemi. Není to tolik nápadné. Kolem čtvrté hodiny je potřeba najít snůšky, ve kterých se líhnou želvy, otevřít hnízdo, spočítat kolik mláďat se vylíhlo a případně pomoci těm, která se třeba zasekla za kořenem. Do moře je vypouštíme kolem sedmé večer, kdy už je pláž trochu zchladlá. Každý den je to někde trochu jinde, aby se ryby nenaučily na jedno místo a želvy nelovily.

Věnujete se tam v rámci projektu i něčemu dalšímu?

Chodím také učit na dva obydlené ostrovy u Bornea. Myslím si totiž, že boj za záchranu není jen o přímé ochraně vajíček na pláži nebo o politickém boji, ale důležité také je informovat o něm svět. Lidé, především turisté, by měli vědět, že produkty, jako jsou želví vejce, šperky nebo maso, není vhodné kupovat. 

Cesta edukace je pro vás hodně důležitá. Proč?

Z dlouhodobého hlediska rozhodně nebudeme mít peníze třeba na dvacet let přímé ochrany (práce na plážích), a proto zastávám názor, že je velice důležité informovat lidi a investovat právě do edukace. V Malajsii jsem viděla například restaurace, kde mají akvárium a host si z něj může vybrat želvu, kterou chce k večeři. Turisté si často objednávají podobné věci, protože je to specialita, kterou zkrátka ještě neměli. Čím více lidí si to přestane kupovat, tím více se sníží poptávka a samozřejmě i spotřeba. Lidé budou vědět, že želvy jsou mnohem hezčí v moři než na talíři. A že jim vlastně mnohem více peněz přinese turismus, kdy se lidé budou s želvami potápět.

Co musí člověk udělat, když se chce stát dobrovolníkem ve vašem projektu?

Stačí, když mi pošle svůj životopis společně s motivačním dopisem, ve kterém přiblíží, proč by se jím rád stal. Nejdůležitější vždy je, abychom se dohodli na vhodném termínu. 

Co by měl dobrovolník vědět před tím, než se přihlásí?

Podmínky jsou tu trochu divoké. Není to žádný pětihvězdičkový hotel, elektřina jde jen několik hodin denně, není tu žádný signál. Ale to ty dobrovolníky většinou i láká, tím, že to je takové odříznutí od světa. Nejvíce sem jezdí pomáhat lidé z České republiky a ze Slovenska. Jsou to takoví dobrovolníci, kteří se vydají na dovolenou po Indonésii, ale během cesty chtějí i pomáhat. Dostanou se tak i na vzdálenější místa, mohou vidět třeba korálové útesy. Může se ale jednat i o dlouhodobější pomoc, při které by lidé mohli na obydlených ostrovech učit místní obyvatele angličtinu. 

Pracují tam společně s vámi?

Ano, ale jen tak, že doprovázejí rangery, chodí pozorovat želvy, uklízejí odpadky či přenášejí vejce. Za 14 dní se nenaučíte vzít železnou tyč a hledat, kde jsou vajíčka. Zároveň tak mají spoustu svého času. Pro rangery je důležité už jen ta skutečnost, že dobrovolníci přijedou. Jejich pracovní morálka se pak zvýší minimálně o třetinu. V Indonésii jim totiž často někdo říká, že jejich práce má malý smysl. Když ale přijede někdo, kdo si zaplatil letenku kvůli tomu, aby viděl, co tu dělají, připadá jim to najednou daleko důležitější.

Jak vnímáte život v tak daleké zemi? Přeci jen je tamní kultura v lecčem odlišná od té naší…

I dobrovolníci se mě často ptají, jestli život na takovém místě, jako je Indonésie, není nebezpečný. Polovina rangerů jsou muslimové a druhá polovina jsou naopak křesťani. A víte co? Po týdnu ani nepoznáte, kdo je kdo. Všichni jsou tam přátelští a pohodoví a naopak se krásně doplňují. Navíc, když je ramadán, tak hlídají křesťané, když jsou Vánoce, tak zase muslimové.

Co nového plánujete v rámci projektu v letošním roce?

Na ostrov letos odjíždím v polovině července a ráda bych tam na měsíc pozvala ochranáře z ostrova Lembata u Floresu, aby se od našich ochranářů vzdělával a trénoval, jak správně na to. Věřím, že to významně posune středisko na Lembatě zase o krok dál. V srpnu se v rámci konference WILDLANKA symposium chystám na Srí Lanku, kam mě pozvali z Ministrestva životního prostředí. Chtějí, abych jim přiblížila, jak na přímou ochranu želv na plážích. Zároveň plánuji příručku, která bude sloužit stejnému účelu – na její vydání momentálně probíhá sbírka.

Podpořte ochranu mořských želv i vy. Přispět nejen na zmiňovanou příručku, ale i na samotný projekt můžete na webových stránkách. Pomoci můžete také šířením informací o situaci, vyhýbáním se želvím produktům při návštěvě tropických zemí či podpořením stránky na Facebooku.

Zdroj: Hana Svobodová, Mořskéželvy.cz