Kamarádské lišky jako z Malého prince existují

Liška, která vrtí ocasem, olizuje svému chovateli ruce a štěká, aby přilákala lidskou pozornost. Takové chování už není jen výmysl z dětských knížek, ale díky ruskému vědci Dmitriji Beljajevovi realita, kterou dokázal vytvořit za pár desítek let. 

Že je domestikace proces, který trvá minimálně stovky let? Ruský vědec Dmitrij Beljajev (1917‑1985) svými pokusy dokázal, že to není pravda a vypěstoval z divokých lišek krotké za pár desítek let. Zabýval se totiž otázkou domestikace z pohledu genetiky a kladl si otázku, jak vznikla z vlčích předků tak velká rozmanitost psích plemen. Obzvláště chtěl přijít na to, co způsobilo vznik  rozdílů nejen velkých rozdílů v anatomii, ale i fyziologii a chování. A tak v roce 1959 začal pracovat na experimentu s liškami stříbrnými.

Záměrná selekce

Lišku stříbrnou si vybral proto, že se jedná o psovitou šelmu, která není vyloženě samotářská. Pro svůj experiment odkoupil 130 zvířat z kožešinových farem, která nebyla ochočená a začal je křížit a rozmnožovat. Z každé odchované generace vybíral pro další chov pouze ty lišky, které se neprojevovaly vůči člověku agresivně. Touto selekcí se snažil navodit proces domestikace. Kdyby tak neudělal, jeho výsledky by skončily stejně jako na kožešinových farmách, kde se lišky chovaly i desítky let, byly v kontaktu s člověkem a stejně zůstaly divoké.

Díky umělému výběru při křížení zvířat na sebe nenechal výsledek dlouho čekat. Už po čtyřech generacích začaly některé lišky reagovat na přítomnost člověka vrtěním ocasu, kňučením a olizováním rukou. Po osmi generacích se zaznamenala většina zvířat s mírnou povahou a klidným projevem na přítomnost člověka. U těchto lišek se zároveň začalo měnit nejen chování, ale i anatomické rysy. Ty souviseli nejspíš s domestikací, ačkoliv vůbec nepatřily mezi rozhodující faktory pro výběr zvířat a další zařazení do chovu.

Změny uvnitř i z venku

U lišek se objevovaly různé barevné varianty – flekatost, sklopené uši, některým se začaly stáčet ocasy a rozšířila se lebka. Vědci objevili odlišnosti i ve fyziologii. V mozku domestikovaných lišek se zaznamenala vyšší hladina serotoninu, hormonu štěstí a radosti, zatímco k uvolňování stresového hormonu adrenalinu z nadledvin docházelo naopak méně.

Ačkoliv u lišek byl ohledně domestikace zaznamenán úspěch, ne všechna zvířata lze podle jiných vědců domestikovat. Pokud by to bylo možné, pak by se to lidem podařilo u více zvířat, než jen u 14 ze 148 velkých savců. Například africký buvol je větší než kráva, proto by byl pro chov výhodnější, přesto se nepodařilo ho zdomácnět. Důvodem je podle evolučního biologa Jareda Diamonda to, že nesplňuje vhodné podmínky.

Pokud má zvíře složité sexuální rituály, je od přírody samotářské nebo roste pomalu, nelze tato zvířata efektivně domestikovat a nebo se to jednoduše nevyplatí. Například jelen nemůže být domestikován právě kvůli svému samotářskému chování a složitým námluvám.

Domestikace není ochočení

Psi, prasata, včely či krávy splnili všechny potřebné podmínky, a tak domestikací prošli. Adaptovali se na život s člověkem a došlo u nich k trvalým genetickým změnám. Proto existuje například řada plemen psů s typickými rysy a vlastnostmi. Domestikace se ale nerovná ochočení, neboť ochočit se dá i divoké nedomestikované zvíře. V případě ochočení dojde pouze k tomu, že si určitý jedinec na člověka zvykne, ale netýká se to celého druhu a nedochází ke změnám v genech.

Beljajev se při svých pokusech nevěnoval pouze liškám, ale úspěšně prováděl stejný experiment i na norcích, vydrách a potkanech. Po smrti  Belyaeva v roce 1985 převzala experiment Lyudmila N. Trut a díky ní se experiment stal známý i mimo Rusko.

Zdroje: 3pol.cz, nytimes.com, nationalgeographic, lidovky.cz