Mohou hrát čmeláci golf?

Dokážou se zástupci hmyzí říše naučit zcela novým věcem? Umíte si představit, že by čmelák, který normálně sbírá šťávu a pyl z květů, najednou zcela změnil své chování a strkal do jamek barevné míčky? Pokud ne, přečtěte si tento článek – nebudete věřit, co tato drobná zvířátka dokážou. A jak hluboce je podceňujeme.

Vědci vždy předpokládali, že složitost a komplexnost chování, které zvířata (lidi nevyjímaje) předvádějí, souvisí se složitostí mozku. Nejnovější výzkumy, publikované v časopise Science, ukazují, jak hluboce se můžeme mýlit. Naše úroveň poznání je limitována představou vlastní výjimečnosti – a velmi omezenou schopností představit si, jak složité principy učení dokážou provádět malé mozečky tvorů, jimiž jsou zástupci hmyzu.

Jak se dostat k nektaru pomocí niti

Dosavadní studie naznačovaly, že včely (počítaje v to i čmeláky) rozhodně nejsou „hloupé“. Mají rozvinuté sociální systémy, vynikající orientační smysl i paměť. Vždy se ale toto chování spojovalo výhradně s vrozenými potřebami nalézt potravu, udržet hnízdo v chodu a rozmnožit se.

Bylo například prokázáno, že čmeláci dokážou z nedostupného místa přitáhnout uměle vyrobený květ (který rovněž obsahuje odměnu v podobě nektaru) pouze za přivázanou nit. Navíc se této dovednosti dokázali naučit pozorováním jiného čmeláka. Samo o sobě poměrně složité chování, ne však pro každého. „To je toho“, ušklíbne se kritický oponent, „vždyť to mají přece vrozené – vzdálenější květy si přitáhnou za okraj, aby nemuseli pokaždé přelétávat.“

Čmelák, který si hraje s míčky

Doktor Olli Loukola z Queen Mary University v Londýně proto se svým týmem zkusil jít ještě o krok dál. Rozhodl se naučit čmeláky něco, co s jejich přirozenou aktivitou téměř nesouvisí. Primitivní základy golfu.

Nepředstavujme si, že by zvířátka pečlivě zvolila správnou z miniaturních holí, perfektně zhodnotila úhel, sílu úderu i vítr, rozmáchla se k frajerskému odpalu a špičkovým „hole-in-one“ umístila míček do jamky za lesem. Pro začátek zcela postačí, když zvládnou malou lehkou kuličku vlastními silami dopravit do jamky poblíž, za což obdrží cukrový roztok. Důležité je, že odměna přichází od experimentátora po splnění úkolu a není přímo spojena s objektem, kterým čmeláci manipulují.

Nejlépe se učí jeden od druhého

Umíte si představit, že byste měli čmeláka vycvičit? Jak na to půjdete? Inu, nejjednodušší cestou je ukázat mu, oč jde. Vědci proto vyrobili umělou včelku na tyčce, s jejíž pomocí dotlačili míček do jamky, a pak dali reálnému čmelákovi, který pokus pozoroval, odměnu. V jiné části výzkumu učili pokročilí čmeláci rovnou své kolegy a naučené chování předávali dále. Vědci zkoušeli také v rámci výuky „samovolně“ posouvat kuličku do jamky skrytým magnetem. Méně šťastná část pokusných čmeláků dostala k dispozici pouze jamku, kuličku a žádné další instrukce. Jak lze předpokládat, nejlépe se učili ti, kteří skutečně viděli, co mají dělat. Poslední skupinka na tom byla nejhůř. Ale upřímně, dopadli bychom my sami lépe?

Umění zkratky

Jakmile vědci zjistili, že se čmeláci skutečně naučí splnit úkol a dotlačit kuličku do jamky, začali jim úlohy komplikovat. Chtěli například, aby umístili jeden ze tří balónků rozmístěných v různých vzdálenostech od jamky. Většina čmeláků se snažila využít ten nejbližší, a to i přesto, že jim byl „vzorově“ předváděn opak. Toto chování svědčí o schopnosti generalizovat a vyřešit úkol nejsnazší cestou, nikoliv otrockým kopírováním komplikovanějšího příkladu. Čmeláci rovněž neměli problém s nenadálou změnou barvy balónku a s černým pracovali stejně jako se žlutým.

Chytřejší, než jsme mysleli

Doktor Loukola k tomu uvádí, že pro čmeláky musí být schopnost napodobit chování kolegů velmi důležitá. Dokážou však také improvizovat. Zároveň toto naučené chování naplňuje definici používání nástrojů, což je schopnost přiznávaná jen několika druhům vyšších obratlovců (např. vrány, papoušci či primáti).

Norský odborník na nervovou soustavu, profesor Eirik Søvik, s tvrzením souhlasí a dodává, že tvory s nižší úrovní nervového systému podvědomě podceňujeme. Jak se zdá, nemusejí být behaviorální komplexy (týkající se chování) vázány na složité mozkové struktury a celý mechanismus může být z hlediska potřebné struktury mozku mnohem méně náročný, než jsme se domnívali. Zdá se, že hlavním limitem pro výzkumy v říši hmyzu je omezená lidská představivost. Tentokrát se vědcům povedlo nastavit vstupní požadavky dobře, tak, aby byly pro čmeláky pochopitelné. Což je nejspíš hlavním klíčem k jejich úspěchu: dokázali se na chvíli podívat na svět jako včela. A bez předsudků.

Zdroje: Science, New Scientist