Co dostalo chameleony na vrchol (stromu)

Řekne-li se chameleon, snad každý si okamžitě vybaví barvoměnu či schopnost splynout s okolím. Někomu přijde na mysl též dlouhý chameleoní jazyk, kterým tento ještěr sestřeluje hmyz z okolních větví. Uvažovali jste ale někdy, proč právě taková na první pohled neohrabaná zvířata najdeme v křovinách a korunách stromů? A které části těla chameleonovi pohyb ve větvích umožňují?

Zdvojené palce

Základní schéma končetiny obratlovce je pětiprsté, přičemž první prst, palec, je obvykle možné od ostatních končetin rozpoznat podle velikosti či postavení vůči ostatním prstům. Lidé mají palec ruky v opozici vůči zbylým čtyřem prstům, což jim usnadňuje uchopovat předměty. Lidoopi mají takto uspořádanou i dolní končetinu, mohou proto bezpečně kráčet po větvích. Prohlédneme-li si důkladně nohu chameleona, zjistíme však že má takové „palce“ dva. Dva prsty na končetinách jsou totiž srostlé blánou a stojí v opozici proti zbývajícím třem (taktéž srostlým). A aby toho nebylo málo, na přední končetině směřuje „trojprstí“ dovnitř a „dvojprstí“ ven, zatímco na zadní je tomu právě naopak. Na konci každého prstu se jako bezpečnostní pojistka nachází ostrý drápek. Chameleoní končetiny připomínají spíš technické kleště než roztomilou zvířecí tlapičku. Jsou ovšem také podobně výkonné – s takovým úchytem se ze stromu prostě nepadá.

Chameleon pod lupou

Pro co nejlepší porozumění chameleoním adaptacím pro šplh ve větvích zkoumali vědci Raul Diaz a Paul Trainor embrya chameleona jemenského (Chamaeleo calyptratus) v různých stádiích vývoje. Zárodky tohoto druhu se vyvíjejí poměrně dlouho (200 dní), což je pro vědecký tým výhodou. Bylo proto možné detailně prostudovat postupný vývoj pohybového aparátu jemenského chameleona a porovnat jej s osmi dalšími druhy chameleonů a dvěma dalšími (mnohem více odlišnými) ještěry.

Kulovitý kloub místo kotníku

Při podrobném pohledu na vývoj končetin bylo zjištěno, že nejdůležitějším prvkem směřujícím k výslednému uspořádání chameleoních nohou je přestavba kostí „zápěstí“ a „kotníků“ (pokud použijeme poněkud antropomorfní terminologii) na kulovité klouby s velkou flexibilitou. Pokud bychom hledali podobné kloubní spojení sami u sebe, najdeme je například v kyčli, která nám umožní kroutit vlastní nohou v mnoha směrech. Větší stromové druhy chameleonů, které patří k evolučně nejmladším, jsou rovněž vybaveny větším množstvím kostí tarsálních a karpálních. Konkrétně se jedná o osm kůstek oproti čtyřem kostem u vývojově starších chameleonů, kteří se obvykle drží spíše v křovinách či na zemi. Větší počet kostí v tomto pohledu značí větší pohyblivost končetin a dává šplhajícím druhům výhodu.

Zakotvení ocasem

Hledáme-li přizpůsobení chameleonů k pohybu ve větvích, nemůžeme zapomenout ani na ocas. Dlouhý v klidu stočený chápavý ocas slouží chameleonovi jako „kotva“ při útoku na kořist či nečekaném silnějším větru. Stočení ocasu zabraňuje jeho poškození – chameleon není ještěrka, jakmile by jednou o svůj ocas přišel, nový už mu nedoroste. K pohybu v korunách stromů pomáhá chameleonům i tvar těla, které je ze stran nápadně zploštělé. Ozdoby na hlavách mnoha druhů těchto ještěrů směřují také spíš do výšky a nikoliv do stran, aby nepřekážely při lezení mezi větvemi. Tělo chameleona je proto tak trochu 2D – při pohledu zepředu připomíná svislou čárku s dvěma velikýma očima. Ale o očích chameleonů si povíme zase někdy jindy.

Zdroj: Raul E. Diaz, Paul A. Trainor. Hand/foot splitting and the ‘re-evolution’ of mesopodial skeletal elements during the evolution and radiation of chameleons. BMC Evolutionary Biology, 2015; 15 (1) DOI: 10.1186/s12862-015-0464-4