Evoluční vychytávky: hadí ocas může mít rozmanitá využití

Přizpůsobení hadů k lovu je rozmanité a má mnoho podob, přes maskování až po jedové zuby. Tento článek je ale zaměřený na hadí ocas, který plazi v průběhu času dokázali proměnit v efektivní nástroj sloužící třeba jako návnada či výstražný prvek. 

Vlastní tělo jako lákadlo

Ne nadarmo se říká, že v Austrálii žijí nejnebezpečnější zvířata na světě. Právě na nejmenším světadílu a také v Nové Guineji se nachází smrtonoš písečný, někdy též zvaný pouštní (Acanthophis pyrrhus). Šupiny mu nejčastěji pokrývá prstencová kresba, která vytváří efektivní ochranné zbarvení. To mu umožňuje perfektně splynout s prostředím. Maskování využívá zejména při lovu.

Při vyčkávání na kořist se zahrabe do listí či písku tak, že mu kouká pouze hlava a konec ocasu. Aby nemusel na kořist čekat příliš dlouho, využívá svůj hadí ocas jako návnadu. Ocasem kroutí do stran tak, aby vyvolal dojem kroutícího se červíka. Jakmile na návnadu zaútočí pták, ještěrka či malý savec, stane se z lovce snadná kořist. Smrtonoš se bleskurychle vyřítí ze svého úkrytu a oběť polapí.

Jde o bleskovou akci. Celý útok hadovi trvá asi 0,15 sekundy. Jedná se tak o nejrychlejší hadí útok na světě. Existují však i případy, kdy kořist stihne kousek ocasu hadovi ukousnout, než zemře. Ocas už hadovi nikdy nedoroste a takový jedinec je navždy částečně znevýhodněný.

Pavoučí had

Pro ty, kteří nemají rádi hady ani pavouky, tvoří zmije perská (Pseudocerastes urarachnoides) děsuplnou kombinaci. Pochází z horské oblasti západního Iránu, kde ji místní obyvatelé přezdívají hadím pavoukem. Není se čemu divit, neboť u konce ocasu zmije se nachází až 15 párů dlouhých a tenkých výrůstků šupin. Ty věrohodně připomínají nohy pavouka. Špička ocasu je nafouknutá do tvaru žárovky. Už na první pohled se tak ocas podobá pavoukovi nebo jinému pavoukovci.

Stejně jako smrtonoš písečný se dokáže i přes svůj robustní vzhled dokonale maskovat. Nejlépe se zmiji daří splynout v písčitém prostředí. Na hřbetu převládá stříbřitý odstín se střídavě světle hnědými znaky, které jsou na hlavě tmavší. Zmije perská patří mezi opravdu geniální lovce. Na kořist číhá zamaskovaná nehnutě a pouze ocasem si před hlavou přejíždí sem a tam. Při tomto pohybu se pohybují výrůstky a navozují dojem pobíhajícího pavouka. Této lsti používá především k přilákání hmyzožravých ptáků v rámci svého dosahu, kteří lehce podlehnou omylu snadné kořisti. Zmije nepohrdne ani menšími obratlovci.

Přestože jde o celkem nedávno objeveného hada, tak se první zmínky o pozorování zmije perské objevily již více jak před 40 lety. Biologové si ale tenkrát mysleli, že se jedná o abnormálního jedince. Teprve v roce 2006 byla zmije detailně popsána a správně určena.

Chřestivá výstraha

Hadi využívají ocas nejen jako návnadu, ale i jako varování. Nejznámějším příkladem je rod chřestýšů (Crotalus) patřící do čeledi zmijovitých, vyskytující se pouze na americkém kontinentu. Typické chřestidlo na konci ocasu je tvořeno kůží a během každého svleku vzniká nový článek. Stejně tak často ale dochází i k ulamování a poškozování chřestidla, ať už při boji či při případném zadrhnutí v krajině například o suchou větev.

Při pocitu ohrožení had zaujme útočnou pozici, při které má tělo zvednuté a stočené esovitě, tak aby mohl v případě obrany bleskurychle zareagovat. Hlavu má zvednutou a kmitá jazykem. Chřestidlem bleskurychle pohybuje, přičemž dokáže vytvořit až 50 kmitů za vteřinu. Vzniklý chřestivý zvuk se v přírodě rozléhá až na sto metrů a dost důrazně signalizuje: „Jsem jedovatý nezahrávej si se mnou.“

Přizpůsobení hadů k obraně či typické nástroje k lovu jsou názorným příkladem evoluce a adaptace živočichů na prostředí. I v dnešní době se objevují stále nové druhy, čehož je například hadí pavouk důkazem.

Zdroje: Extrastory, Serpintess, National Geographic