Okapi: půvabné stvoření z rodiny žiraf

Těžko najdete člověka, který neví, jak vypadá žirafa a jaké má skvrny. Stejně tak všichni víme, co jsou okapy – půlkruhové žlaby, které odvádí vodu ze střechy. Ale co okapi s měkkým „i“ na konci a bílými proužky přes zadek? Porušujeme pravidla češtiny, nebo taková zvířata skutečně existují?

Pátrání po tajemném zvířeti

Na konci devatenáctého století dorazily do Evropy zprávy o existenci zvláštního pralesního afrického tvora, snad příbuzného koní, jehož do sítí a vykopaných jam chytali příslušníci kmene Pygmejů. Pro klasické britské zoology a cestovatele posedlé objevováním a popisováním nových druhů měly podobné historky velké kouzlo. Zlákat se jím nechal i Sir Harry Johnston, guvernér Ugandy, která byla v té době britskou provincií, a pokusil se za pomoci Pygmejů tajemné zvíře chytit. Roku 1900 poslal do Evropy lebku a vzorky kůže dosud nepopsaného druhu. Podle prvotních nákresů byl tento tvor popsán jako Equus johnstoni (tedy „kůň pana Johnstona“), leč zkoumání lebky ukázalo, že podivné zvíře náleží spíše do příbuzenstva žiraf. Okapi tedy nakonec dostala vědecké pojmenování Okapia johnstoni vzniklé kombinací domorodého názvu Pygmejů (o´api) a příjmení svého evropského objevitele. V současnosti tato zvířata najdeme v přírodě jen v hustých pralesích na severovýchodě Demokratické republiky Kongo.

Pravopisný oříšek

Dříve, než si povíme něco o okapi samotné, zastavme se u jejího názvu. Okapi se nazývá „okapi“ v češtině stejně jako v angličtině. Čeština v přejímání cizích jmen obvykle s ohledem na skloňování následuje zažitých vzorů. Snad všechna přejatá zvířecí jména, která zároveň končí na „i“ (např. kivi, aguti, lori či pekari) jsou rodu mužského. Okapi je však natolik svázána se slovem „žirafa“, že zde s ohledem na historii děláme výjimku a jméno zvířete tradičně skloňujeme v rodu ženském. Pojďme se tedy na tuto vzácnou dámu podívat podrobněji.

Sestřenice žiraf

Na první pohled bychom okapi zařadili k antilopám. Jedná se o poměrně vysoké zvíře (kohoutkové výšky kolem 150 cm) čokoládové barvy s delším krkem, bílýma nohama a příčným bílým zebrováním na zadku. Pohled na lebku okapi však její příslušnost k žirafám nezapře. Samcům pralesních žiraf rovněž narůstají podobné „růžky“ jako jejich dlouhokrkým příbuzným ze savan. Kůží pokryté výrůstky na hlavě se však pravému rohu podobají pouze názvem. Rohovinu na nich nenajdeme, tvoří je výhradně kost. S žirafou mají okapi společný i dlouhý černý jazyk, štětičku na konci ocasu a specifikum svého pohybu – při chůzi totiž využívají takzvaný „mimochod“, při němž (na rozdíl např. od psů, antilop či divokých koní) současně pohybují nohama na stejné straně těla. Okapi proto v taxonomii náleží k přežvýkavým sudokopytníkům čeledi Girrafidae.

Samičky velikostí předčí samce

Okapi patří k plachým samotářským býložravcům aktivním spíše přes den. Samci pravidelně procházejí své území, které se překrývá s několika okrsky prostorově skromnějších samic, a zanechávají zde pachové značky. Samicím umožňují volný pohyb ve svém teritoriu, konkurenční samečky ale vyhánějí. Nápadná kresba na zadní části těla v podobě příčných bílých pruhů slouží všem okapi v podrostu pralesa jako maskování. Okapi husté lesy téměř neopouštějí, v rozvolněné krajině savan je proto nenajdeme. Zajímavostí pralesních žiraf je odlišná velikost zástupců obou pohlaví – větší jsou u tohoto druhu, na rozdíl od mnoha dalších kopytníků, poněkud překvapivě samičky. Okapi se živí především listím, pupeny a trávou, příležitostně též ovocem či houbami.

V říji je samice každé dva týdny

Období říje není u okapi závislé na sezóně, v zajetí mají samice cyklus každých 15 dní, což není u zvířat obvyklé. Po námluvách a páření následuje 440 až 450 dní březosti. Poté rodí samice obvykle jediné mládě, o nějž se další rok stará. Mláďata váží po narození 15 až 30 kg a velmi rychle se postaví na nohy. Největším nepřítelem okapi jsou v přírodě levharti, kteří je mohou překvapit útokem ze stromu.

V zoo k vidění jen vzácně

V zajetí, kde jim žádný útok nehrozí, se mohou okapi dožít až 30 let. V zoologických zahradách je však často nespatříme, byť by je mnohé z nich rády vlastnily. Okapi jsou citlivé na transport (což se stalo mnoha z nich osudným v začátcích chovu) a špatně snášejí hluk. V přírodě komunikují nevelkým spektrem slyšitelných zvuků, používají však také infrazvuky, které lidé neslyší. Mohou být proto rušeny i tlumeným hučením vzduchotechniky. Ve Dvoře Králové, který je jedinou zoo v Čechách, která okapi chová, vyřešili problém s hlukem klimatizace jednoduše – větrání expozice je zajištěno mechanickým otvíráním oken. V této zoo se rovněž podařilo v minulých letech odchovat mláďata. Počty okapi v přírodě jsou pro skrytý způsob života těchto zvířat nejasné, mohou variovat mezi 10 000 až 50 000 kusů. Okapi patří mezi druhy ohrožené, nejúčelnějším způsobem ochrany jsou in situ projekty, tedy ochrana zvířat přímo v místě výskytu. Rezervace, organizované spolky a práce s místní veřejností mají šanci úspěšně vzdorovat pytlákům a čokoládovou okapi zachovat pro budoucnost.

Zdroje:

• nase-rec.ujc.cas.cz
• hedvabnastezka.cz
• en.wikipedia.org