Průvodce v zoo pracuje se zvířaty i lidmi (2. část)

V první části rozhovoru s průvodkyní v Zoo Plzeň Petrou Zoubkovou jsme si povídali zejména o kosmanech bělovousých. Nyní nahlédneme i do zákulisí, či spíše zázemí dalších zvířat v plzeňské zoologické zahradě.

U kterých zvířat jste dělala komentované krmení? A kdy zase plánujete komentovat?

U nás se komentuje krmení nosorožce indického, žirafy Rothschildovy, hrošíka liberijského, šimpanze učenlivého a končilo se tučňáky Humboldtovými. Komentovat budu 28. října, kdy je státní svátek a návštěvníkům se nabídne plzeňská vstupenka za 28 Kč, která bude platit na řadu atrakcí včetně zoo. V zoo bývá ten den hodně lidí, ale bohužel jsou mezi nimi i takoví, kteří při komentovaném krmení neberou ohled na to, že tam někdo o tom zvířeti povídá. Za nejhezčí naopak považuji prohlídky tzv. kmotrů, tedy lidí, kteří sponzorují konkrétní zvíře v Zoo Plzeň. Ti mají ke zvířatům citový vztah a je nádherné s nimi třeba pak jít večer po zahradě a ukázat jim kousek toho našeho světa.

Když jste komentovala krmení šimpanzů, přišla jste s nimi blíž do kontaktu?

Vždycky vysvětluji návštěvníkům, že ani sám ošetřovatel nemůže nikdy do kontaktu se šimpanzem učenlivým, už proto, že mají tlupu. I kdyby konkrétního ošetřovatele vyhledávali nebo se jim po něm stýskalo – šimpanz se někdy třeba i vítá s určitým chovatelem – nikdy mu člověk nepodá ruku, nikdy k němu nejde, vždycky uklízí jednu ubikaci tak, že zavře jednu místnost a přemístí šimpanze jinam. Žádné doteky, je to příliš nebezpečné. Šimpanzi jsou totiž nevyzpytatelní. Náš Bask, kterému je teď 22 let, bývá vzteklý – je to dospělec ve středních letech a mohl by velmi snadno někoho napadnout. Je navíc dost netrpělivý: když mu nejde nějaký úkol v enrichmentu, tak do toho hned začne mlátit.

Je znám případ šimpanzice, která se naučila znakovou řeč a vytvořila si vztah s člověkem. Jak s ošetřovateli komunikují vaši šimpanzi?

U nás v podstatě jenom odezírají, nedá se to se znakovou řečí srovnávat. Používají takové posunky jako „přidej mi“, „podej mi“, tleskání nad hlavou, ale není tak, že by k tomu určitému pojmu patřil pohyb paží; výrazem tváře a tleskáním na sebe nejčastěji upozorňují, když chtějí další jídlo.

Kdo měl naše šimpanze nádherně vycvičené, byla Alenka Faflíková – tu opravdu poslouchali. Ona znala naprosto přesně povahy, záliby, i jaké ovoce upřednostňuje ten který jedinec. To byla ještě ta starší skupinka šimpanzů. Právě Alenka se loučila s těmi dvěma, co jsme dávali do Brna – šimpanzice Ginu a Maryšu. Gina byla starší, Maryša k nám přišla z Krakova jako pětiletá. Mary bohužel nepřevzala mateřské návyky, a když porodila mládě, zabila ho; nikdy se ani později nepočítalo s tím, že by mohla být matkou.

Jedině mládě odebrat a odchovat.

Naši zoologové se tomu brání, protože tomu zvířeti uzavřou život, omezí ho jen na lidskou péči. Umělý odchov zvířeti většinou změní život tak, že nemá návyky vlastního druhu a neumí s ním žít, komunikovat, množit se… Plno zoologů tohle odmítá – raději to nechat té přírodě, aby to dopadlo, jak to má dopadnout.

Jak probíhá komentované krmení nosorožců?

Musí se vylákat samec Baabuu. Chovatel mu dokáže podat zeleninu i z ruky, nebo mu do výběhu vysype kýbl zeleniny. Někdy jde nosorožec za ošetřovatelem a nechá se od něj i podrbat, ale vždycky si člověk musí vystoupit si na skálu, která ohraničuje výběh. Je nutné být opatrný, protože nosorožec sice vyhlíží neškodně, ale jakmile by se něčeho polekal, tak může chovatele přirazit, což při dvou tunách živé váhy není žádná legrace.

Kolik má plzeňská zoo v současnosti nosorožců?

Teď ještě máme tři, ještě samici Manjulu a její dceru Marušku. Maruška ale každopádně půjde brzy do jiné zoo. Podobné je to u hrošíků liberijských, kde máme Moniku, Pompe a Leipiho. Monice se 22. 11. 2014 narodila dcera Adélka, ta by měla jít na podzim do Ameriky. Je teprve půlroční, ale hrošíci jsou celkem samotářští, takže když mládě vyroste, mohou mít mezi sebou konflikty.

V plzeňské zoo pracujete šest let. Vypěstovala jste si za tu dobu nějaký zvláštní vztah ke konkrétnímu zvířeti?

Mívali jsme v zoo malpu, jenže byl problém, že byl sameček sám. K tomu jsem měla ohromný vztah. Tenhle malpáček pak šel do soukromé zoologické zahrady, a když odcházel, bylo to smutné loučení. To mi zůstalo v srdci a asi to i nastartovalo můj hluboký vztah ke kosmanům. Jestli teď něco v té zahradě miluji a na něco pořád myslím, tak jsou to kosmani bělovousí.

Jak se zoo změnila za těch posledních šest let?

Zoo se úžasně proměnila, úplně rozkvetla, mění se před očima. Velkou zásluhu na tom má Ing. Jiří Trávníček (ředitel Zoo Plzeň – pozn. red.), který hledá všechny cesty, aby se zahrada měnila k lepšímu, ale i mnoho dalších lidí. Práci v zoo a pro zoo člověk nemůže dělat jen kvůli penězům. To zkrátka není možné.