Rypoš lysý – zázračná „klobáska“ žijící pod zemí

Rypoš lysý (Heterocephalus glaber) představuje v živočišné říši unikát mezi unikáty: žije pod zemí v atmosféře, v níž by se každý jiný savec během pár minut udusil, přesto je dlouhověký, necítí bolest a společenské uspořádání okopíroval od včel.

Pořádkumilovný hlodavec bydlí v labyrintu

Tento drobný lysý hlodavec dožívající se až 30 let pochází z Afrického rohu, kde žije striktně pod zemí v rodinných societách čítajících až 300 jedinců. Pro svůj vzhled bývá často přirovnáván k malým růžovým párkům či klobásám – a není divu: hlava s téměř neznatelnýma očima a ušima pozvolně přecházející v podlouhlé lysé tělo se zmačkanou kůží může skutečně vyvolat dojem uzeniny. Jediné osrstění představuje hrstka osamělých větších chlupů, které jsou ale po těle rypoše rozloženy ve velmi přesném uspořádání. Hrají důležitou úlohu hmatových vousů – v podstatě se jedná o obdobu vibrisů běžně se vyskytujících na obličejích mnoha savců. Na rozdíl od těchto chlupů kůže rypošů na dotek citlivá není.

Výrazným znakem těchto hlodavců jsou masivní hlodáky, s jejichž pomocí si pod zemí hloubí sídla sestávající z komplikovaného labyrintu chodeb se specializovanými komůrkami. Vše je pečlivě uklizené: nahromaděná potrava je uskladněna ve spižírnách, spí se v hromadných ložnicích a vyměšování je omezeno pouze na k tomu určené „záchodky“.

Sociální hierarchie s královnou na vrcholu

Společenské uspořádání připomíná spíše včely či termity: jedná se o tzv. eusociální druh, kdy na vrcholu hierarchického žebříčku stojí královna, která se páří s jedním až třemi samci (obvykle jde o její bratry či syny) a rodí potomstvo. Péče o něj a zároveň chod celého doupěte je zajišťován početným množstvím nerozmnožujících se podřízených. Na rozdíl od eusociálního hmyzu jsou však v tomto stavu udržováni prostřednictvím dominantního chování královny, nikoli feromonů. Samci a samice jsou od sebe na pohled k nerozeznání; vyskytují se pouze individuální rozdíly ve vzhledu. Královna obvykle bývá největší; to je mimo jiné dáno postupným prodloužením obratlů, a tedy protáhnutím těla, což patrně umožňuje, aby dominantní samice zvládla odnosit i 30 mláďat, aniž by se zasekla v úzkých podzemních chodbách.

Vzájemná komunikace se může zdát náročnější – rypoši jsou téměř slepí (a vzhledem k tmě, která pod zemí panuje, by jim zrak byl beztak pramálo platný) a ani jejich sluch není žádný zázrak. Na blízkou vzdálenost však vnímají zvuk velice dobře a k dorozumívání tedy používají poměrně složitý systém vokalizace. Při osobním setkání se uplatní i hmat: jakmile některý z vibrisů zaznamená dotek, zvíře se automaticky otočí čelem ke zdroji podnětu.

Dlouhověcí, pomalí, studenokrevní…

Rypoši se běžně dožívají věku kolem 30 let, což se na první pohled může zdát téměř neuvěřitelné (zejména srovnáme-li to s jinými hlodavci obdobné velikosti – myš nežije obvykle déle než 1–2 roky). Projevy stárnutí jsou však omezeny na postupné ochabování kosterního svalstva a kyfózu; ostatní fyziologické funkce včetně rozmnožování zůstávají zachovány až do smrti. Dokonce ani nedochází ke vzniku nádorů. A jak je to všechno možné? Zjednodušeně řečeno se zdá, že příčinou by mohlo být všeobecné zpomalení vývoje a také metabolismu, který je u rypošů výrazně nižší než u savců podobné velikosti a maximálního výkonu dosahuje při tělesné teplotě pouhých 28 °C (oproti běžným 37 °C u ostatních savců). Díky tomu mj. dochází k nižší produkci kyslíkových radikálů spolupodílejících se na procesech stárnutí. Rypoší organismus je tak úsporný, že mu nečiní potíže ani delší podchlazení až na 12 °C. Dokonce se jedná o jediného poikilotermního savce – jeho tělesná teplota se přizpůsobuje teplotě okolí.

… a necitliví k některým druhům bolesti

Dalším unikátním znakem je tolerance k některým druhům bolesti: díky absenci příslušných neurotransmiterů rypoši necítí bolest při setkání s kyselinou či kapsaicinem (látkou mající na svědomí pálivost čili papriček). To je pravděpodobně evolučně podmíněno prostředím, v němž žijí: při tak vysokých počtech jedinců v podzemních prostorách s omezenou ventilací je vzduch v rypoších sídlech pro jiné tvory nedýchatelný. Obsahuje pouhých 10–15 % kyslíku, velké procento CO₂ a také nemalý podíl amoniaku; takovéto složení atmosféry by u jiných savců vedlo k respirační acidóze a brzkému udušení. Rypoši však v těchto podmínkách prosperují a signály o kyselosti prostředí tak pro ně ztrácí význam.

A takto by se dalo ještě dlouho pokračovat. Tyto růžové klobásky jsou v řadě věcí naprosto odlišné nejen od ostatních hlodavců, ale i savců a i vzdálenějších taxonů, jako jsou ryby a ptáci. Stále je toho mnoho, co o nich ještě nevíme, a tak se nelze divit, že jsou v současné době velmi populárním předmětem výzkumu po celém světě. Dlužno poznamenat, že podzemních hlodavců se v Africe vyskytuje více druhů; a i u nás lze nalézt vědce, kteří je studují. Na Přírodovědecké fakultě Jihočeské univerzity již přes 10 let funguje skupina zabývající se různými druhy těchto zajímavých tvorů.

Zdroj: Edrey, Y. H., Park, T. J., Kang, H., Biney, A., & Buffenstein, R. (2011). Endocrine function and neurobiology of the longest-living rodent, the naked mole-rat. Experimental Gerontology, 46(2-3), 116–123. http://doi.org/10.1016/j.exger.2010.09.005