Spolehlivé přivolání – základ ovladatelnosti psa (1)

Pro pohodový vztah se psem, který může venku kdykoliv běhat na volno, potřebujeme vlastně jen jediný povel – stoprocentní přivolání. Ano, i jiné povely jsou leckdy užitečné, přivolání je však naprostý základ. Víte, jak jej docílit? A poslouchá skutečně váš vlastní pes?

Na úvod k tématu si vyslechněme jeden typický pejskařský dialog:

• „To je hezký pejsek. Poslouchá?“
• „Jistě, skoro vždycky přijde, když ho zavolám.“
• „Skoro vždycky?“
• „Ano, většinou ano. Pokud zrovna nevidí pejska. Nebo neutíká za srnkou, těm nikdy neodolá.“

Pro účel tohoto článku nevyžadujeme „přivolání“ ve formě okamžitého sprintu k pánovi a špičkového předsednutí v souladu se zkouškami IPO. Úplně postačí, když pes po zavolání zanechá toho, co právě provádí, vesele přiběhne ke svému majiteli a nechá se v případě potřeby připnout na vodítko. Podstatné je ale, že náš pes přijde na povel vždy. Bez výjimky. Útěk za dalším psem, cyklisty, zvěří, slepicemi či lidmi bez ohledu na pánečkovy vykřičené hlasivky svědčí o nevelké autoritě, kterou v psích očích máme. Jak ale požadované spolehlivosti při plnění povelu dosáhnout?

Přístup musíme přizpůsobit plemeni a povaze psa

Nejprve si musíme uvědomit, že každý pes je jiný. Naučit přivolání vlčáka či kolii je rozhodně snazší, než učit totéž ohaře či chrta. Potenciál pro správné splnění tohoto povelu má však téměř každé plemeno, ač se na špatnou cvičitelnost svých mazlíčků majitelé vymlouvají rádi. Pokud se skutečně domníváme, že náš pejsek spolehlivé přivolání nezvládne (uznávám, že pokoušet se přivolat k sobě chrta, který právě prohání zajíce, je úkol téměř nemožný), pak patří při běžném pohybu venku na vodítko a pouštíme jej pouze v ohrazených prostorech.

Pes, který svého majitele neposlouchá, může svým chováním ohrožovat chodce, turisty či cyklisty, stresovat lesní zvěř, ale i způsobit jiným lidem smrtelná zranění. A nemusíme mít doma zrovna „Baskervilla“, úplně stačí, když náš jezevčík vběhne v provozu mezi auta a zaviní vážnou dopravní nehodu.

Nácvik přivolání se štěnětem

S tréninkem přivoláním je nejlepší začínat v útlém věku psa. Štěňátko, které již zjevně reaguje na své jméno, oslovíme a zavoláme ho (např. „Bročku, ke mně!“). Zpočátku je lepší si před zavoláním dřepnout či kleknout, abychom byli k pejskovi blíže a zbytečně jej nelekali svou velikostí. Pejska k sobě lákáme gesty, hračkou či pamlskem. Vždy štěně chválíme a odměňujeme za rychlý příchod, tváříme se nadšeně, aby pejsek nabyl dojmu, že přiběhnout na zavolání k pánovi je největší radostí na světě.

S výcvikem začínáme v domácím prostředí bez zbytečných rušivých podnětů. Přednostně využíváme situace, kdy již dopředu víme, že pejsek na zavolání skutečně přiběhne – vyrazil za námi při hře, chce nás po návratu z práce přivítat, chystáme mu večeři apod. Rozhodně k sobě nevoláme štěně ve chvíli, kdy lze očekávat, že stejně nepřijde (vítá se například s dalším členem rodiny) – tím si zbytečně „otupujeme“ povel. Zpočátku musí být všechno jen hra, malé štěně rozhodně netrestáme. Především bychom se měli snažit, aby štěně nemělo k neposlechnutí našeho povelu žádný důvod a přiběhnutí k nám pro něj bylo vždy spojeno s příjemnými zážitky.

Mladý pes zkouší, kde jsou hranice

Jakmile zjistíme, že pejsek povelu rozumí a chápe jej, začneme vyžadovat přivolání i v obtížnějších situacích, které cíleně vyhledáváme – pes například něco očichává, dívá se na jiného psa přes plot či vidí svého čtvernohého kamaráda od sousedů. V takovém případě nám velmi pomůže dlouhá šňůra přivázaná k obojku. Pokud pejsek na první povel k přivolání nezareaguje, cukneme šňůrou. Psa tím poněkud „rozhodíme“ a vyrušíme od činnosti, kterou prováděl. V té chvíli přivolání zopakujeme a po přiběhnutí hned chválíme.

Postupně se snažíme dopracovat k jedinému vyslovení povelu a jako „upozornění“ použijeme raději jméno psa (např. „Broku! … Ke mně!) Po příchodu opět chválíme a odměňujeme – čím byla daná situace pro pejska obtížnější, tím více radosti a pochval nás bude úspěch stát. S dlouhou šňůrou přivázanou k obojku později chodíme i na procházky. V případě potřeby (neuposlechnutí) ji přišlápneme a psa si můžeme přitáhnout. Tato fáze je důležitá v období puberty, kdy psí dorostenec začíná zkoušet, co si může dovolit a kolik mu toho u páníčka projde. Nesmíme slevit, pes musí pochopit, že poslouchat se mu vyplatí a zlobení procházet nebude. Pokud se nám přivolání na šňůře daří, postupně její délku zkracujeme a nakonec můžeme vyrazit na procházku bez ní.

V pokračování tohoto článku se dozvíte několik praktických tipů pro učení i upevňování přivolání a doporučení, co dělat, musíme-li „opravovat“ chyby ve výchově u již dospělého psa.