U medvědů grizzly v Děčíně – 1. díl

Medvěda grizzlyho bychom v naší zemi našli na jediném místě: v zoologické zahradě v Děčíně. Jen ta u nás totiž tato mohutná zvířata chová. Ve třech medvědích dílech se teď s nimi můžete seznámit. Jmenují se Míša a Helga a na severu Čech pobývají už pěknou řádku let – máme tak rozhodně o čem vyprávět.

Děčínská zoologická zahrada se nachází v prostředí působivého lesoparku, ke kterému stačí zdolat jeden strmý kopec. Pokud se sem vypravíte na návštěvu, rozhodně neminete velký přírodní výběh v horní části zoo. Domov tu mají největší místní obyvatelé, medvědi grizzly: 34letá samice Helga a o rok mladší samec, jehož jméno zní Siegfried, v zoo mu ale od nepaměti neřeknou jinak než Míša. Ve volné přírodě se medvěd grizzly dožívá okolo 30 let, v zajetí je to pak okolo 35. Dvojice je tak už pár pěkných let v důchodu.

Medvěd grizzly je severoamerickým poddruhem medvěda hnědého. Od ostatních hnědých medvědů se odlišuje velmi dlouhými drápy a dlouhou lebkou, připomínající spíše medvěda ledního. Samec v přírodě obvykle dosahuje maximální hmotnosti 450 kg. Míša je tak ve srovnání s tím považován tak trochu za „nadprůměrného jedince“ – váží totiž asi o sto kilo více. Helga má okolo 350 kil. Oba medvědi se narodili v zoologické zahradě v Lipsku a do Česka přišli v říjnu 1983. Helze byl tehdy rok a tři čtvrtě, Míšovi pouhý tři čtvrtě rok. Pojďme nahlédnout do jejich života v Děčíně. Možná si je společně s námi zamilujete. 

Ohlédnutí za rodičovskými léty

Současný výběh, ve kterém můžete Míšu s Helgou spatřit, nebyl v Děčíně jejich jediným domovem. Do roku 1997 bydleli v ubikaci, která byla oproti současné stavbě mnohem menší. I přesto se jim ale v tehdejším prostoru očividně dařilo, neboť tu dvakrát přivedli na svět mláďata.

Poprvé se tak stalo v lednu 1992, kdy se Helze narodila dvojčata, samec a samice. Mláďata medvědů grizzly jsou k hmotnosti a velikosti dospělého jedince drobounká, váží pouze několik dekagramů a rodí se (podobně jako třeba koťata) slepá. Helga se předvedla jako prvotřídní matka. Své děti starostlivě chránila, vychovávala i kojila. V její péči však mláďata zůstala pouze do konce března – samec totiž žil v sousední ubikaci oddělené pouze mřížemi. Ošetřovatelé tak měli strach, aby mláďatům neublížil. Pro potomky samec představuje potenciální nebezpečí a od samice se odděluje již před porodem.

O dvojčata se proto následně v Děčíně pečovalo tzv. „na flašku“, tedy byla uměle dokrmována. Podávala se jim směs tvořená potravinami bohatými především na živočišné bílkoviny, tedy smetanou, vejcem, tvarohem či rozmixovaným ovocem a masem. Tehdy ještě neexistovaly přesné normy, krmení se tak připravovalo spíše selským rozumem.

„Trávili jsme u nich dny i noci. Spávala jsem s nimi na slámě a medvíďata se ke mě po ránu tulila,“ vzpomíná ošetřovatelka Zuzana Slouková. Dominantnější z dvojčat byla samice, která musela vždy dostat flašku jako první a byla pro ni schopna i kousnout. Když bylo mláďatům půl roku, měli jich v Děčíně už plnou náruč – vážila tehdy nějakých 35 kg. V té době přišel čas na odchod do nového domova, kterým se stala zoo ve Zlíně. Okolo roku 2000 se pak medvíďata z České republiky odstěhovala do Bulharska.

Druhý úspěšný odchov se podařil o dva roky později, v lednu 1994. Tentokrát přišla na svět dokonce trojčata, dvě samice a sameček. Podobně jako v prvním odchovu, i tentokrát byla mláďata po několika měsících od matky odebrána. V tomto případě o ně však již v Děčíně nadále nepečovali – ve stejný den odjela trojčata do nového domova v Polsku.

A jak se mláďata od matky oddělují? Do venkovního výběhu se umístí dobroty, které se postupně posunují dále a dále od bezpečnostních dvířek. Ty se pak ve správnou chvíli zavřou a ošetřovatelé mohou medvíďata vzít. Odběr pro matku bohužel nebývá jednoduchým. Především v prvním případě nesla Helga odloučení špatně. Na svá mláďata neustále volala, ta se jí navíc ozývala zpátky z nedaleko vzdálené expozice, ve které byla umístěna. Rodinný stesk ustal zhruba po týdnu.

Loučení bylo těžké nejen pro Helgu, odjezd medvíďat prožívali i ošetřovatelé. Několikaměsíční věk je však jediné období, kdy s medvědy přijdou do přímého kontaktu. Stejně jako u všech větších šelem, i u medvědů se zásadně dodržuje bezkontaktní chov. „Ani u jedinců, kteří se narodili v zajetí nikdy zcela nezmizí instinkty divokého zvířete. Podle toho se k nim také chováme,“ vysvětluje ošetřovatel Petr Haberland.

Další mláďata už Míša s Helgou na svět nepřivedli. Samec byl v roce 1999 vykastrován, a to z důvodu náročného zajištění nového domova pro mláďata. Medvěd grizzly je zvíře velmi náročné na prostor a ne zdaleka každá zoologická zahrada má k dispozici dostatečně velký výběh či možnost oddělených ubikací. O medvíďata by tak pravděpodobně nebyl zájem.

V dalším díle se podíváme na to, co takový medvěd grizzly obvykle večeří a jaké jsou Míšovy a Helžiny oblíbené pochoutky. Dostaneme se také k tomu, jak velcí jsou mezi sebou kamarádi a prozradíme vám i jednu nevšední historku. 

Zdroj: Zoo Děčín