Vombat – obří křeček s hranatými bobky

Vombat vypadá trochu jako medvěd, je to ale vačnatec příbuzný koalám. Taky vypadá jako velmi přerostlý křeček, však si také hrabe nory a živí se převážně travou. Útočníkům se brání svým mohutným pozadím a jeho bobky jsou velmi suché a hranaté.

V Austrálii žijí tři druhy vombatů: vombat obecný (Vombatus ursinus), vombat chluponosý (Lasiorhinus latifrons) a vombat severní neboli Krefftův (Lasiorhinus krefftii). Zatímco první dva, ač jsou v Austrálii a Tasmánii obecně chráněni (s výjimkou státu Victoria), jsou docela běžní, vombat severní je kriticky ohrožený. V oploceném národním parku Epping Forrest v Queenslandu žije jen přes sto vombatů tohoto druhu, který patří k nejohroženějším savcům planety.

Vombati jsou vačnatci, jako většina původních australských svaců. V dospělosti dorůstají až do délky jednoho metru, hmotnosti až 40 kg, jsou zavalití a připomínají chlupaté a roztomilé medvědy. Způsobem obživy jsou však nejblíže hlodavcům: jejich potravu tvoří tráva, kořínky, výhonky a hlízy. Jejich přední zuby se průběžně obrušují a dorůstají.

Tito vačnatci mají vzhledem k nízkoenergetické stravě, kterou se živí, velmi pomalý metabolismus. Trávení potravy trvá až týden. S vodou se vombat také naučil skvěle hospodařit – většinu jí získá z potravy, močí jen velice málo. Velice zajímavé jsou také vombatí exkrementy: jsou velmi suché (obsahují max. 40 % vody) a jsou hranaté – původ jejich tvaru dosud nebyl přesně objasněn. Vombatí výkaly pravděpodobně slouží i k vzájemné komunikaci: vombati je umísťují na vyvýšená místa, aby je případný další vombat mohl prozkoumat a zjistit, kdy tam jejich původce byl, co jedl a zda by neměl chuť se pářit.

Vombati jsou převážně noční tvorové, přes den se zdržují v rozsáhlých norách, které hloubí pomocí silných končetin opatřených drápy. Jejich rozvětvené systémy nor mohou měřit celkově až 200 m. Vombat obecný si hloubí noru sám pro sebe, chluponosí a severní vombati žijí po skupinách do deseti jedinců (samců i samic) v jedné noře.

Nory vombatům slouží jednak jako úkryt v době teplotních výkyvů. Ať už je venku kolem nuly, nebo vysoko přes 30 °C, v noře je útulných  16–26 °C. Doupata jsou také jejich úkrytem před predátory, kterými jsou zejména psi dingo a také původní ďáblové medvědovití. Ulovit takového vombata ale není nijak jednoduché: Přestože se obvykle pohybují velice pomalu, jsou schopni díky silným končetinám vyvinout rychlost až 40 km/h (jak můžete vidět u vombatích mláďat v následujícím videu).

Pokud je útočník následuje do nory, nastaví mu svou mohutnou zadní část vybavenou velice silnou kůží, kterou není vůbec snadné prokousnout. Ani vombatí ocas nenabízí mnoho možností k zachycení predátorem – je velice krátký. Dravci také hrozí poranění od vačnatcových silných zadních nohou, kterými jejich majitel dokáže najednou vykopnout. Když se navíc útočník dostane přes mohutné vombatí pozadí, vombat ho natlačí na stěnu nebo strop nory a dravce tak díky své síle často i rozdrtí.

Vombati se páří v australském jaru, v letech, kdy je dostatečné množství srážek, které zajistí matce a mláděti potravu. Po 22 dnech březosti se rodí ještě nedovyvinuté mládě „joey“, velké asi jako lentilka a vážící cca dva gramy. To přelézá do vaku obráceného dozadu, přichytává se mléčné bradavky a začíná sát. Ve vaku stráví asi půl roku a dalších šest měsíců se chodí ještě do vaku k mamince schovat, dokrmit a zahřát.

Jak takové mládě vypadá cca ve třech měsísích, můžete vidět na tomto videu.

Mládě je samostatné zhruba od jednoho roku, vombati dospívají ve třech letech. Ve volné přírodě se vombati dožívají kolem 15 let, v zoologických zahradách je délka jejich života až dvojnásobná. Opravdu velkého třicetiletého vombata můžete vidět v zooparku Ballarat Wildlife Park ve státě Victoria.

A na závěr ještě jednoho vombata ze zoo, který si nechce jen tak hrát, ale chce se s ošetřovatelem prát, neboť ho zřejmě považuje za konkurenčního samce:

Zdroje: Wikipedia, National-Geographic.cz, SanDiegoZoo.org