Zakládáme akvárium aneb návod jak to (ne)dělat (1. část)

Založit akvárium přece nemůže být žádná věda. Koupíme rybičky, nalijeme vodu do sklenice, přihodíme trochu mechu… a máme to! Ale takhle se to přece nedělá! Nebo ano? Tento článek není tak úplně typickým „návodem“, leč zvědavý čtenář z něj zajisté leccos pochytí. Mnohdy není od věci poučit se z cizích chyb. Pojďme na to!

Akvaristice jsem propadla před mnoha lety a nejhezčí akvarijní divočina plná kytek a zdravých rybek zdobila můj pokoj v době vysokoškolských studií. Pak jsem se přestěhovala, akvárium zrušila a rybky rozdala… a od té doby dlouho, dlouho nic. Člověka doběhne práce, rodina, pořídí si kočku, děti, morče, dejte mi pokoj s nějakými rybičkami.

A pak děti povyrostou, přijde konec roku 2020 a s ním coronavirový lock-down. Sedíme doma, nikam se nesmí, přemýšlím o nějakém oživení dlouhých a temných zimních večerů. Ze zvědavosti prohlížím inzeráty na internetu, když tu na mě vyskočí fotka dvou krásných modrých rybek (akar) a několika běžnějších druhů v pozadí. Azurová opalizující barva je k neuvěření. Takové akary vůbec neznám, copak to vyšlechtili za novinku? Akarky jsou má srdeční záležitost, tohle by navíc mohl být od pohledu párek. A pod inzerátem text „Prodám celé akvárium (cca 100 litrů) i s rybami. 1000 korun“. Patnáct kilometrů od nás. To přece není náhoda.

„Tohle přece zvládnu!“

Coby celkem informovaný akvarista vím, že dělám chybu. Velkou. Rybičky se přece nestěhují, kompletní výměna vody v nádrži je pro ně náročná. Navíc ani nevím, co za šílenou kombinaci druhů předchozí majitel namíchal. Prodávané akvárium je rovněž poměrně malé – podle mého názoru je 100 litrů tak minimum, aby mohl budoucí ekosystém jakž takž fungovat.

Ale nastupuje zvědavost. Zkušenosti mám, nějak to zvládnu, akvárko přebuduji podle sebe. Přichází chvíle domácího vyjednávání (děti jsou jednoznačně pro, muž se zatraceně kroutí), přehrabání půdy za účelem nalezení napůl kovového psacího stolu pochybné konstrukce a  rozmýšlení, kam to všechno případně usadit. Předběžná úvaha rovněž zahrnuje nutnost změnit dodavatele energií – předražená elektřina mě dosud tolik nepálila, je mi ale jasné, že zprovozněním akvária se její odběr zdvojnásobí. A to už si na složence všimneme.

Nepodceňme těžkou váhu

Zkušenosti hovoří jasně – musíme najít místo, kam pokud možno nedopadá přímé světlo zvenku. Jinak se na skle bude dařit řasám. Akvárium navíc nejlépe vynikne v nějakém tmavém koutě (samozřejmě pod podmínkou, že je osvětlené). Jenže v současném bytě máme světlo ze všech stran a ideální místo neexistuje. Tak holt půjde ke stěně vedle okna (s jižní expozicí, mně asi opravdu přeskočilo…) a uvidíme, co to udělá. Nosnost svařovaného stolu pod akvárium testujeme poskakováním celé rodiny na horní desce. Nikdo nestojí o to, aby se stojan teatrálně zhroutil až s nádrží plnou vody. A rybiček.

Akvaristika je plná výpočtů. Do začátku musíme v prvé řadě počítat s tím, že litr vody váží kilogram plus navíc přidáváme nějaké to kamení a vrstvu štěrku na dno. Zatraceně těžké kamení. Stolitrové akvárko tedy bude vážit bez problémů přes 130 kilo. Na to už musí být pořádný podstavec. Ideální je skříňka, která má dole místo nohou ližiny či desky, váha se pak lépe rozloží na celou podlahu. Ale takovou nemáme. S mírnou nedůvěrou prohlížím úzké kovové nohy stolku, naštěstí vzájemně svařené alespoň jednou vzpěrou. Pro jistotu kontroluji, zda pojistka domácnosti pokryje případné vytopení všech sousedů pod námi. Na desku stolu položím vrstvu jekoru – vyrovná případné nerovnosti a zabrání možnému poškození akvária. Připraveno. Domlouvám se s inzerentem, kdy si pro nabízené akvárium přijedu. Jsem zvědavá, zda vše zvládnu přestěhovat a odhaduji, jaké budou ztráty na životech. Pevně doufám, že ten můj zůstane zachován.

Pokračování: Zakládáme akvárium aneb návod jak to (ne)dělat (2. část)