Žraloci nejsou samotářští nomádi. I oni potřebují mít se kam vrátit

V přírodovědných dokumentech jsou žraloci často prezentováni jako solitérní lovci osaměle se skrývající v hlubinách moře. Po dlouho dobu se předpokládalo, že společnost vyhledávají maximálně v období páření. Nové výzkumy však tyto představy vyvrací a ukazují žraloky v naprosto jiném světle. 

Žraloci byli považováni za asociální zvířata. Loví vždy samostatně, nevytváří si společné úkryty a navíc vůbec nepečují o své potomky. Avšak biolog zabývající se studií žraloků Yannis Papastamatiou z mezinárodní univerzity na Floridě zjistil, že i žraloci jsou schopni vytvářet určité sociální skupiny.

Náhodný shluk překvapil

Biolog se rozhodl analyzovat pohyb žraloka spanilého (Carcharhinus amblyrhynchos). On a jeho tým označili 41 jedinců a sledovali jejich pohyb kolem atolu Palmyra od roku 2011 do roku 2014. Nejprve vědci shromáždili údaje o tom, kam se žraloci vydávali, kolik času strávili na jakém místě a se kterými dalšími žraloky se setkávali. Pomocí algoritmu identifikovali statisticky významné shluky žraloků a rozdělili je na komunitní skupiny. Byly také sledovány změny ve velikosti každé skupiny a vzájemný pohyb mezi oblastmi vymezenými pro každou komunitu.

Z pozorování vyplynulo, že žraloci jsou schopni vytvářet sociální vazby a dokonce se rádi vrací odpočívat na jedno místo. „Ukázalo se, že komunity žraloků vykazují dočasně stabilní a komplexní sociální struktury srovnatelné s mořskými ptáky a případně i některými savci,” uvedl ve své výzkumné práci Papastamatiou. Takové chování nebylo na první pohled zřejmé, protože žraloci tráví velkou část svého času na lovu, kam vyráží samostatně. „Domů” se vrací jen na chvíli a navíc je skupina domácí základny velice dynamická. Skládá se z rychle se měnícího jádra a často se dělí.

Pár přátel stačí mít

Po tomto zjištění vědce trápila ještě jedna otázka: „Proč živočichové, kteří dokonce ani nepečují o svá mláďata, mají potřebu vytvářet komunitu?” I na to nakonec výzkum přinesl odpověď. Zjistili, že žraloci, kteří nespolupracovali, byli méně úspěšní při hledání potravy. Zdá se, že žraloci jsou schopni mezi sebou sdílet důležité informace, které jim pomáhají zlepšit efektivitu lovu. Avšak i solidarita má své hranice – pokud by totiž byla skupina příliš rozsáhlá, bude i potravní konkurence v dané oblasti tak velká, že sdílení informací přestane být výhodné.

Biolog Papastamatiou svým výzkumem dokázal, že ve světě zvířat není třeba disponovat velkým okruhem přátel. Avšak mít pár věrných partnerů, kteří umí dobře poradit,  je pro život velice výhodné. Pro vědce bylo navíc pozoruhodné, že některé páry žraloků se po celou dobu čtyřletého výzkumu nadále stýkali, ačkoliv se už třeba dávno nevraceli na stejnou základnu. Tým vědců věří, že i po roce 2014, kdy přestali sbírat data, mohou tato žraločí přátelství nadále pokračovat.

Zdroj: Sciencealert