Zvířata, která neznáte: babirusa

Tentokrát zavítáme mezi maličko běžnější druhy, přesto však může být jméno tohoto zvířete pro mnohé velkou neznámou. Babirusa ale rozhodně za pozornost stojí – a nejen kvůli jménu. Prase, které má kly jako slon, je zvláštní hříčkou přírody.

Něco málo k původu

Babirusy patří do čeledi prasatovitých a v přírodě obývají asijský ostrov Celebes a několik menších ostrůvků poblíž. Rod Babyrousa čítá tři současné zástupce a jeden vymřelý druh, byť bývají někdy nesprávně uváděny jako poddruhy. Nejčastěji se můžeme v zoologických zahradách setkat s babirusou celebeskou (Babyrousa celebensis). Méně známé druhy zastupuje babirusa buruská (Babyrousa babyrussa) a babirusa togianská (Babyrousa togeanensis). Poslední jmenovaná je nejméně početná a patří, na rozdíl od předchozích dvou příbuzných, mezi ohrožené druhy. Rozlišovací znaky mezi jednotlivými druhy babirus přenechejme raději odborníkům – záleží na celkovém vzrůstu, osrstění zvířat i velikosti lebky a zubu. Podivný název zvířat pochází ze složenin indonéských slov babi (prase) a rusa (jelen), v angličtině najdeme analogické označení „deer-pig“.

Zuby navrch hlavy

První, čeho si na babiruse všimneme, jsou bizarní kly samců. Jedná se o vzhůru otočené špičáky s neukončeným růstem. Horní špičáky prorůstají skrz tkáň horní čelisti a obloukem směřují k očím, dolní vyčnívají z boků tlamy a rovněž směřují vzhůru. Pokud si babirusa poraní čelist, může v důsledku poškození těchto zubů dojít k fatálnímu zranění – pokřivený zub postupně proroste zvířeti lebkou až do mozku. Samicím takové úrazy nehrozí – zuby mají mnohem menší, případně jim dokonce chybějí.

Délka vyčnívajících zubů činí až 30 centimetrů, jde však o poněkud nepraktické zařízení, neboť jsou velmi křehké. Z tohoto důvodu se často uvádí, že mezi sebou samci babirus kontaktní boje nesvádějí, není to však pravda. Skutečně spolu zápasit mohou, častěji se však přetlačují předními končetinami a na svou ozdobu dávají velký pozor.

Prase, které neryje

Zbytek těla babirus je již podstatně více podobný „normálnímu“ praseti. Zvířata váží okolo 80–100 kg a dorůstají kolem jednoho metru délky. Kůži mají lysou, případně porostlou štětinami, a ocas postrádá pro prasata typickou štětičku. Dlouhý rypák má podobnou funkci jako u našeho čuníka – dokáže vyčenichat potravu téměř kdekoliv. A stejně jako naši divočáci nejsou babirusy vybíravé – živí se ovocem, listím, kořeny, semeny, ořechy, houbami i larvami brouků. Mají-li přístup k moři, zpestřují si stravu i o kraby, mrtvé ryby či mršiny. Na rozdíl od českých prasat však babirusa potravu nikdy nevyrývá ze země, dokonce jí chybí rypáková kost. V tropickém klimatu lze zjevně nalézt jídla dost, stačí jen čichat, chodit a sbírat.

Kam za nimi?

Co se týče rodinného uspořádání, nejsou babirusy příliš družné. Zatímco samci se samotářsky potulují krajinou, samice žijí s mláďaty v menších rodinných skupinách. Jsou však dokladována i „stádečka“ čítající více než 80 zvířat. Na břiše mají samice pouze dva struky, čemuž odpovídá nečekaně malý počet mláďat ve vrhu (jedno až dvě). Malé babirusy jsou však překvapivě samostatné a ve stupni vývinu předčí novorozená domácí prasata. Na rozdíl od svých matek jsou mláďata chlupatá – mají nazrzle zbarvenou srst. Délka života babirus činí kolem 20 let.

V Čechách v současnosti chová babirusy (celebeské) jediná zoologická zahrada – Zoo Jihlava. V loňském roce zde doplnila kolekci mladá samice. Pokud se jí v novém domově zalíbí, dočkáme se snad i nových přírůstků.

Zdroj: en.wikipedia.org