Zvířata, která neznáte: dikdik

Tentokrát se seznámíme se štíhlým rohatým býložravcem. Maličký nositel půvabného jména dikdik je doma v Africe, občas jej ale chová i některá zoo.

Dikdikové jsou zástupci drobných antilop rodu Madoqua. V současnosti známe čtyři žijící druhy této skupiny. Chcete-li, aby se vám dikdik sám od sebe představil, musíte vedle něj hodně nahlas zadupat. Polekaná utíkající antilopka totiž vydává pískavé zvuky znějící jako „dik-dik“, jimiž varuje nejen příslušníky svého druhu, ale i další zvířata (podobně jako naše sojka). Abychom byli přesnější – opravdové „dikdik“ prý vydávají pouze samičky. Samce asi nikdo nepoučil, že je slušné se ve společnosti představit, vystačí si proto v případě ohrožení jen s ostrým pískáním.

Růžky na okrasu

Velikost dikdiků bude pravděpodobně menší než vzrůst vašeho psa. Dospělá zvířata váží 3–6 kilogramů a měří v kohoutku 30–40 centimetrů. Samičky jsou o něco větší než samci. Pánové však svůj výškový handicap dohánějí malými růžky, které dost možná mají pouze na okrasu. Délka těchto rohů činí kolem 7 cm a v čupřině srsti na hlavě se téměř mohou schovat.

Dikdikové si však žádnou rozložitější nádheru na hlavě dovolit nemohou. Obývají savany i suché křovinaté biotopy a růžky jim nesmějí při pohybu pod větvemi překážet. Při setkání soků na hranici teritoria si samečci většinou vystačí s výhružnými postoji a kýváním hlavou, k vlastnímu střetu aktérů většinou nedochází.

V polopoušti jako doma

Oproti stádovým antilopám žijí dikdikové v párech a jsou monogamní. Území si značí hromádkami trusu a výměšky předoční žlázy, tmavé skvrny, která se nachází přímo před okem. Aby předešli přehřátí těla v horkém klimatu, mají dikdikové prodloužené nozdry se speciálními svaly, skrz něž mohou při vyšších teplotách (kolem 40 stupňů Celsia) aktivně pumpovat krev. Ta se průchodem nozdrami ochlazuje.

Dikdik také dobře hospodaří s vodou – prakticky nemusí pít a mimořádně suché exkrementy (lidově „bobky“) jsou před vyloučením z těla zbaveny většiny cenné tekutiny. Vodu dikdikové získají z potravy, kterou si krom listí a výhonků rostlin doplňují i o ovoce a bobule. Dokážou se rovněž úzkým čenichem vyhnout trnům akácií a hodovat na jejich poživatelných částech. Trávu prakticky nežerou, vyšším porostům travin se vyhýbají i proto, že zde ztrácejí rozhled. Ve volných chvílích přežvýkávají již spořádanou potravu a, podobně jako naše kráva, spravedlivě zatěžují všechny čtyři žaludky.

S ohledem na svou velikosti jsou dikdikové oblíbenou kořistí mnoha predátorů, byť pro velké šelmy představují spíše jednohubku. Ulovit je však mohou i varani, paviáni, draví ptáci či krajty. V případě ohrožení spoléhá dikdik na své ochranné zbarvení, není-li zbytí, vyráží k útěku rychlostí až 42 km/h, přičemž často kličkuje. Mají-li štěstí, mohou se dožít až 10 let, ve volné přírodě však zpravidla bývá věk dožití o hodně nižší.

Odstrkovaní jedináčci

Mláďata dikdiků dospívají kolem jednoho roku a mají smůlu na sourozence – prakticky vždy se narodí jedináček. Na rozdíl od jiných přežvýkavců mají novorozenci zvláštní pozici těla při porodu – jejich přední nohy zůstávají „připaženy“ k tělu, místo aby na svět vykoukly jako první. Mláďata samice ukrývají v podrostu, rychle však vyrostou a již za půl roku se stanou samostatnými. V té chvíli se city jejich rodičů radikálně mění – dosud opečovávaného potomka vyženou pryč. A aby to bylo spravedlivé, tatínek se zbavuje svých synů, zatímco maminky odhánějí dcery. Nelze se zbavit myšlenky, že leckterý zoufalý lidský rodič by se od dikdiků rád přiučil…

Pokud chcete tyto půvabné antilopky pozorovat na vlastní oči, najdete je například u hrabáčů v pražské zoo, kterou od roku 2016 obývá dikdik Kirkův (Madoqau kirkii).

Zdroj: en.wikipedia.org