Zvířata, která neznáte – nahur

Pokud by se vám snad nelíbil výraz „nahur“, můžete jej nahradit jinými alternativami – například sna, naur, gnao nebo bharal. Více by nám o vzhledu zvířete mohlo napovědět české jméno „ovce modrá“, které je však poněkud matoucí, neboť geneticky mají nahurové blíže ke kozám. Pojďme se tedy na tohoto cizokrajného kopytníka podívat blíže.

Správná koza nosí rohy

Nahur (Pseudois nayaur) je středně velkou horskou kozou obývající chladné svahy Himálaje i náhorní plošiny. S ohledem na velikost areálu rozlišujeme v současnosti jen dva poddruhy, třetí poddruh, „trpasličí“ nahur Schaeferův, byl podle posledních genetických studií vyřazen do samostatného druhu. Nahury najdeme na území Indie, Nepálu, Bhútánu, Tibetu i Pakistánu, přičemž každý jazyk na něj pamatuje vlastním pojmenováním. V angličtině převládá termín blue sheep, či bharal.

Hmotnost těchto zvířat se pohybuje od 35 do 75 kilogramů, přičemž samci jsou větší a disponují i rozměrnějšími rohy, které se postupně stáčejí mírně dolů a dozadu. Délka hlavové ozdoby samců dosahuje až 80 cm, rohy samic obvykle nepřesáhnou 20 cm a jsou viditelně přímější. „Modrá“ barva v pojmenování nahurů se odvozuje od šedého nádechu husté srsti.

Nahuři se výšek nebojí

Modří kopytníci mají rádi výšky. Bez náznaků závratí přeskakují mezi skalními výchozy a zdolávají příkré svahy, což jim leckdy může zachránit život při útěku před predátory. Nahur je totiž hlavní kořistí sněžného levharta. Pochutnat si na něm mohou i levharti skvrnití (v některých částech areálu), mláďata ohrožují též lišky, dhoulové (červení psi známí z Knihy džunglí) či draví ptáci.

Výšková nemoc nahurům nehrozí – na vysoké nadmořské polohy jsou zvyklí. Vyskytují se ve výškách 3 000 – 5 000 m n.m., mohou však vystoupit až do 5 500 m. Pokud se k ležícímu nahurovi pokusíme přiblížit, bude dlouho spoléhat na své ochranné zbarvení a útěk odkládat co nejdéle. Na poslední chvíli hbitě vyskočí, vyrazí mezi skály a zde opět nehybně strne. Šedomodré zvíře tak opět spolehlivě zmizí mezi kamením a sněhem.

Tvrdé boje na sněhu

Potravu nahurů tvoří nejčastěji různé druhy trav či bylin, v období nedostatku ale i křoviny, lišejník a mechy. Nahuři obvykle vytvářejí menší stáda do 20 zvířat, přičemž jejich základ tvoří samice s mláďaty. Mimo období páření žijí samci osamoceně, případně se sdružují do mládeneckých skupin s ohledem na větší bezpečí pohybu ve stádě. V době říje však veškeré kamarádství končí a samec neváhá užít svých velkých rohů proti dalšímu soukmenovci, aby vybojoval co nejvíc samic.

Mláďata (obvykle jedno) se rodí na jaře a na podzim je matky odstavují. Během následujícího roku mladá zvířata pohlavně dospívají, v případě samců si však na otcovství musejí ještě nějaký pátek počkat. Teprve dostatečně silný nahur si dokáže získat samice a rozmnoží se leckdy až po sedmém roce věku.

Chráněni horami

Nahurové bývali kdysi velmi početní. Následkem nadměrného lovu (nikoliv ze strany irbisů, leč ze strany lidí) však jejich stavy poklesly a lov byl oficiálně zakázán. Problém pro ně představuje i potravní konkurence dobytka. Odhady volně žijících zvířat jsou však v současnosti dost nepřesné – podle IUCN cokoliv mezi 47 000 až 414 000 kusy. A není divu – nahánět hbitou rohatou kozu ve vysokých nadmořských výškách je zatracená dřina.

Díky odlehlým polohám, v nichž nahuři žijí, jsou snad o něco více bezpeční, než zvířata v exponovaných deštných lesích. Snad tedy budou mít více štěstí a jejich jedinou opravdovou hrozbou nebudou v přírodě pytláci, ale jen čtvernohé šelmy, vůči nimž mají vyrovnané šance.

V Čechách chová dlouhodobě nahury zoologická zahrada v Liberci. V zajetí se dožívají až 15 let, v přírodě o pět roků méně.

Zdroj: wikipedia.com