I koně musí k zubaři

Divocí koně k zubaři nechodí, ti lidmi chovaní ano. Ale oproti lidem mají alespoň tu výhodu, že nemusí přímo do ordinace. Veterinární lékař nebo koňský zubař za nimi obvykle dorazí do stáje. A proč je to vlastně potřeba?

Domestikovaní koně musejí občas k zubaři. | Kredit: Chris Fithall, CC BY 2.0

Není chrup jako chrup

Koně mají na rozdíl od lidí semihypselodontní chrup, což znamená, že jim po poměrně dlouhou dobu zuby rostou, a pak se po zbytek života ještě vysouvají. Každý rok vyrostou přibližně o tři milimetry, a to až do věku 10 let, poté se se stejnou intenzitou vysouvají. Ve velmi pokročilém věku se rychlost snižuje. Když už je zub moc krátký, samovolně vypadne. Mohou jim narůst také jeden až dva zuby brachyodontního typu – s omezenou dobou růstu, tedy stejného, jako mají lidé. Jedná se o pozůstatky třenových zubů a označují se jako „vlčí zuby“. To jsou ale opravdu jediné zuby, kterými se koně přibližují chrupu lidskému.

Koňská lebka | Kredit: Gabriela Šedivcová

Minimálně o 4 více

Kompletní chrup těchto přežvýkavců tvoří 36 až 42 zubů. Záleží na tom, zda se jedná o hřebce, či klisnu a kolik vlčích zubů danému jedinci narostlo. Hřebci mají navíc tzv. hřebčí zuby (špičáky), které nejčastěji vyrostou v počtu dvou nebo čtyř. Výjimečně je mají i dominantnější klisny. Každý kůň by měl mít 12 řezáků, až čtyři špičáky (tyto zuby však také nemusí mít vůbec), 12 až 14 premolárů („předních stoliček“ včetně vlčích zubů) a 12 molárů („zadních stoliček“). Rčení „darovanému koni na zuby nehleď“ zná asi každý. A jak asi vzniklo? Podle zubů se dá totiž celkem spolehlivě odhadnout věk koně, čehož v minulosti využívali obchodníci. Bohužel docházelo i k tomu, že koním záměrně přední řezáky ubrušovali, aby zvířata vypadala mladší. Pro odhad věku existuje naštěstí více metodik. Všem koním se s přibývajícím věkem například mění přední řezáky a u mladého koně lze navíc vycházet z procesu přezubování.

Mezi běžné výkony koňského zubaře patří úprava řezáků. | Kredit: Gabriela Šedivcová

Dříve ne, teď ano?

Jelikož jsme koně vzali do zajetí a využíváme je pro jezdectví i tah, musíme se jim o zuby starat. V přirozených podmínkách měli díky migraci možnost volby konzumovat velice různorodé rostliny s rozmanitou tvrdostí stonků, větve a v neposlední řadě kůru kmenů. Pastvou trávili ve srovnání s dnešními domestikovanými koňmi podstatně více času, takže si zuby neustále obrušovali sami. Evolučně přežívali jen silní jedinci s výbornými konstitučními vlastnostmi, tedy i s kvalitním chrupem. Dnes máme na koně jiné požadavky a stává se, že přežívají jedinci, kteří by v přirozené evoluci nebyli úspěšní.

Pacienti do ordinace nemusejí, zubař přijede za nimi.
Kredit: Gabriela Šedivcová

Navíc se snažíme, aby se naši koně dožívali co nejvyššího věku. V přírodě to bylo jiné: kůň je stádové zvíře, a pokud by hrozilo, že by svým stářím oslabil skupinu, jeho místo by převzal mladší jedinec. Jako jednotlivec pak starý kůň neměl téměř žádnou šanci na přežití.

Na nepravidelnostech chrupu se podepisují i zlozvyky, zejména u koní trávících většinu dne ve stáji. To vše vede často k nedostatečnému a nerovnoměrnému obrusu zubů, kdy vznikají nežádoucí ostré hrany, háky, rampy aj. Nakonec dojde ke změně rytmických pohybů čelistí při rozmělňování potravy (žvýkacího cyklu) a problémy jsou na světě. Kromě toho se používá pro lepší ovladatelnost koně udidlo. I proto je lepší v tlamě koní zajistit co nejvyšší komfort, k němuž přispívají i návštěvy koňského zubního lékaře.

Pokud po koních požadujeme nemalé výkony, musíme jim zajistit dobré podmínky k životu. K jejich spokojenosti nemalou mírou přispívá i bezproblémové krmení – a když se v této oblasti vyskytnou potíže, je nutné, podobně jako to děláme my lidé, vyhledat pomoc zubaře.