Bájného jednorožce dnes nejčastěji zobrazujeme jako koně s rohem uprostřed čela. Kde má svůj původ populární stvoření, po němž šílejí malé holčičky a bez nějž se neobejde mnohá fantasy literatura?
Jediný skutečný jednorožec – na obrázku zachycený přímorožec (oryx) svou podobou v minulosti přispěl ke vzniku bájného zvířete. | Zdroj: Wikimedia Commons
Jednorožce pravděpodobně znáte jako bílého koně se spirálovitě stočeným rohem uprostřed čela. Toto pojetí mytologického tvora je však bližší moderní době. Zkusme se vrátit v čase několik tisíc let zpátky a vystopovat, která reálná zvířata inspirovala lidskou představivost k vytvoření záhadné mytologické bytosti. Nalezneme jich hned několik.
Zrozeni v Asii
Kresby zobrazující zvíře podobné jednorožci se poprvé objevily před více než 4 500 lety na starověkých pečetích z oblasti dnešního Pákistánu. Jedná se o profily zvířat, jimiž byli patrně předchůdci dnešních krav, tedy divocí pratuři. Dva rohy zobrazené z boku ale snadno splynou v jeden.
Stačí zobrazit krávu z boku a jeden roh zmizí. „Jednorožec“ z Apadany (Persepolis), Irán, 6. století př. n. l. | Zdroj: Wikimedia Commons
Zkazky z dávné Číny z období 2 700 př. n. l pro změnu popisují mystické zvíře, které je kombinací několika roztodivných předloh s tělem jelena, volským ocasem, mnohobarevnou šupinatou kůží připomínající draka a masitým rohem (či rohy).
V perské mytologii rovněž nacházíme dva tvory, kteří mohli být prapředky mytických jednorožců. První z nich je stvoření, jež v podobě divokého osla se třemi tlamami střežilo magický strom. Druhým je tvor zvaný Shadhaver. Honosil se děrovaným rohem, který zněl při závanu větru jako flétna a lákal k sobě zvědavá zvířata. Podle jedné z interpretací pak nic netušící milovníci hudby skončili jako Shadhaverova svačina.
Inspirace ze souše i z moře
V průběhu dalších staletí se do předobrazu jednorožců promítly nové inspirace. Řecký lékař Ktésius (5. století př. n. l.) používá výraz monokéros („jednorohý“) pravděpodobně pro indického nosorožce, jehož znal z dramatických popisů cestovatelů. Aristotelés o další století později označuje jako tvora s jedním rohem kromě zmíněného nosorožce i arabského přímorožce (oryxe).
Nemůžeme opomenout ani silný pozdější „jednorožcotvorný“ vliv tehdy neznámého kytovce narvala, jehož velkolepě zvětšený zub dováželi ve středověku námořníci a kupci na evropské trhy. Prvoplánové zaměnění narvalího klu s jednorožčím „rohem“ moderního čtenáře nejspíš nepřekvapí. Neznámý původ zatočených klů nepochybně podněcoval fantazii a zkazkám o jednorohých zvířatech dodával věrohodnosti.
Narvalí lebka se zvětšeným zubem. Máme-li k dispozici samotný zub bez lebky, musí být na první pohled jasné, kam patří. Přece doprostřed jednorožčího čela! | Zdroj: Wikimedia Commons
Zmatení jazyků
Pověst jednorožců ovlivňovaly i překlady mezi jednotlivými jazyky. K vytvoření mýtu stačí málo. Při překladech bible z hebrejštiny do řečtiny (ve 3. století před Kristem) došlo k přetvoření hebrejského výrazu „re’em“, pravděpodobně výrazu pro pratura, na řecký výraz „monokeros“, tedy „jednorohý“. Do latiny se pak monokeros přehoupnul jako „unicornus“, čímž byl položen základ anglickému termínu „unicorn“. A jsme doma. Překlady, zkomolením a významovým propojením s biblí se tak jednorožci dostalo cti být spojován se samotným Ježíšem Kristem a duševní čistotou.
Starší kresby jednorožců robrazují roh mnohem delší, než jak si ho představujeme dnes. | Wikimedia Commons
Jistou skvrnu na cti získala neposkvrněná bytost při objevitelských cestách italského mořeplavce Marco Pola. Když v Asii poprvé spatřil zvíře, o němž byl přesvědčen, že je jednorožcem, nemohl se ubránit opovržení. „Libuje si v životě v marastu a bahně,“ napsal. „Je to od pohledu ohyzdná stvůra a nepodobá se ani v nejmenším tomu, co si myslíme a o čem mluvíme v našich zemích.“ Z dalšího popisu je více než zřejmé, že čteme názor evropského člověka, který poprvé v životě uviděl skutečného nosorožce.
Středověký jednorožec – víc koza než kůň
Z nastíněné historie evropské „cesty k jednorožcům“ pochopíme, proč se liší různá vyobrazení tohoto zvířete v dobových podkladech a koni se obvykle příliš nepodobají. Středověcí jednorožci mají prakticky vždy dlouhý spirálovítý roh (převzatý od narvalů), rozštěpená kozlí kopýtka i volský ocas coby pozůstatek pratura. Takto zpodobňovaný tvor nesl v bestiářích jméno Unicornus a byl charakterizován silou, nevinností a čistotou.
Zvíře, které propojujeme se základní knihou křesťanství, přece nemůže chrochtat jako podsvinče a lebedit si v bahně. Samotný nosorožec byl patrně pro svou zavalitost a hrubé vzezření z ušlechtilých křesťanských legend a rytířských eposů vytlačen a našel své místo jako nebezpečný černý indický „monoceros“, který má kančí ocas, sloní nohy, tělo koně či jelena a je nepřítelem slonů.
Takto si představoval jednorožce polský učenec John Jonston. Kresby pocházejí z jeho knihy vydané roku 1655. | Picryl.com
V novověku se podoba jednorožce tříští, neustále však inspiruje literáty i malíře. Jejich fantazie se pochopitelně točí převážně kolem „unicorna“, který se pod štětcem umělců mění ve velkolepého hrdého koně s rohem na čele. Tato podoba jednorožce měla význam také v heraldice, půvabné stvoření se stalo i symbolem lékáren, neboť podle pověstí zneškodňovalo jedy a čistilo vodu. Dnes už si jednorožce dost dobře nedokážeme představit jako těžkopádného tvora s nekalými úmysly. A možná ani nechceme.
Zdroje: Live Science, Wikipedia
