Představte si divokého australského psa dinga a vlka, dvě neznámější psovité šelmy na světě, v souboji. Kdo by vyhrál?

Jak vypadá vlk a jak dingo? Způsob, jakým popisujeme, pojmenováváme a klasifikujeme biologickou rozmanitost Země – zůstává v těchto případech sporná. Někteří odborníci uznávají dinaga jako samostatný druh, jiní ne. Dingoové jsou svou velikostí a vzhledem velmi rozmanití. Zavisí to na tom, zda žijí v australských alpských a zalesněných oblastech, pouštích nebo tropických oblastech.

Pokud jde o vlky, existují severoameričtí („šedí“), mexičtí, eurasijští, himálajští, asijští, indičtí a tibetští, rudí, afričtí zlatí či etiopští. Zvláštní skupinou jsou takzvaní  „vlčí duchové“. To jsou druhy, které známe jen na základě objevené genetické informace. Avšak jsou již vymřelí a nenašly se ani žádné jejich zkameněliny.

Pro účely simulace bitvy však předpokládejme, že se odehrává mezi šedým vlkem a alpským dingem. Proč se psi, dingové a vlci perou? U volně žijících psovitých šelem dochází z mnoha důvodů k soubojům v rámci druhů i mezi nimi, pokud se překrývají jejich teritoria. Vlci a dingoové bojují, aby dosáhli nadvlády ve smečkách a zakládali či udržovali svá území.

Terén je klíčový

Dingové a vlci jsou sociální a inteligentní druhy, schopné složitého chování a řešení problémů. Šedé vlky můžeme zařadit do skupiny „hypermasožravců“, tedy těch, kteří se živí převážně jinými zvířaty. V mnoha případech jde o velkou kořist, jako jsou jeleni, losi a bizoni. Dingové jsou všežravci se širokou a pestrou stravou. Jedí vše, od ovoce přes bezobratlé, až po malé a velké obratlovce – ještěrky, ptáky, vombaty, klokany, vačice, klokany, kozy či jeleny. V některých příkladech se chovají i jako mrchožrouti.

Před evropskou invazí obývali dingové pravděpodobně celou Austrálii. U vlků se má za to, že byli kdysi nejrozšířenějším savcem na světě. Vyskytoval se ve velké části Evropy, Asii i v Severní a Střední Americe. Ale stejně jako u dingů, i u vlků však lidé způsobili značný pokles populací u těchto zvířat. Pro bojovníky bude rozhodující zejména terén. Dingové a vlci se dokážou pohybovat velkou rychlostí, udržovanou po dlouhou dobu, zejména v otevřené krajině. Oba mohou dosáhnout maximální rychlosti v rozmezí 50-60 kilometrů za hodinu.

Nicméně, dingové pravděpodobně mají výhodu v úzkých místech, pokud jde o jejich mnohem menší velikost, větší hbitost, flexibilitu a schopnosti šplhat. Obvykle váží mezi 15 a 20 kilogramy, zatímco vlci šedí jsou obvykle v rozmezí 30 až 65 kg a u některých samců až kolem 80 kg. U dingů lidé pozorovali, jak dokázali vertikálně vyskočit i dva metry do vzduchu a přelézali ploty. Díky to se v mnoha ohledech podobají kočkám. Pokud se tedy bitva odehraje mezi mnoha překážkami a ve strmém terénu, dingové budou mít výhodu.

Síla skupiny

Pokud by došlo k souboji na otevřeném prostranství, mnohem těžší, vyšší a delší vlci budou pro dingy příliš. Mají také těžší kvocient kousnutí (síla kousnutí vzhledem k tělesné hmotnosti) 136 ve srovnání s dingem 108. Vlci jsou také jsou mnohem vyšší než dingo, kolem 65-80 centimetrů a 45-60 cm v ramenou. Je tedy možné, že by se lstivý dingo mohl vřítit pod nohy vysokého vlka a zaútočit na zranitelný podbřišek. Posledním faktorem, který je třeba zvážit, je, zda se boj odehraje jeden n a jednoho či ve smečkách. Oba se mohou vyskytovat jak samostatně, tak i ve skupině.

Dingové se ale častěji vyskytují spíše samostatně. Jen někdy v párech nebo v malých smečkách po několika jedincích. A pouze opravdu příležitostně v mnohem větších, méně sociálně soudržných skupinách deseti nebo více členů. Taková situace však nastane jen v potravně bohatém období. Vlci se naproti tomu velice často vyskytují ve skupinách od pěti do deseti členů. Avšak jsou známé i mnohem větší smečky čítající 20 jedinců i více.

Lyn Watsonová, která vede Centrum na mapování a výkum psů dingo říká, že dingové jsou „psi, kteří spíše létají než bojují“. Dingové jsou totiž malí co do počtu a velikosti. Nemohou se spoléhat na velkou smečku, jako to někdy mohou vlci, aby je nahradila, pokud by byli zraněni v boji.

Riziko pro člověka?

Dále říká, že z jejích 30 let pozorování zjistila, že obzvláště nebezpečné jsou samice psů dinga. „Samci jdou většinou po krku a hrdle. Samice zůstává v ústraní a pak se z ničeho nic vrhne na zranitelné části soupeře. Zaměří se na nejcitlivější oblasti.“ Přesto by nejspíš souboj smečka vs. smečka vyhráli vlci. Pokud by ale jediný vlk narazil na smečku dingů, štěstí se mohlo obrátit ve prospěch dingů. 

V tomto světle se mohou zdát vlci i dingové jako nebezpeční tvorové. Nazdory představám však obecně představují pro lidi velmi malé riziko. Zvláště pokud lidé dodržují rady pro bezpečnost, jako je nekrmit je. Daleko větší riziko pro člověka představuje psi domácí a zdivočelé. Odhaduje se, že po celém světě takovýto psi kousnou a zraní ročně desítky milionů lidí. Jen v USA se odhaduje, že každý rok je psem pokousáno asi 4,5 milionu lidí.

Samozřejmě, že ve skutečnosti vlci a dingové nikdy ve volné přírodě bojovat nebudou. Největší hrozbou, které oba čelí, je pokračující ničení jejich stanovišť a rozsáhlé přímé pronásledování ze strany lidí (chytání do pastí, otravy, střelba a vyloučení z oblastí), často zaměřené na ochranu hospodářských zvířat. To je však velký problém. Protože stejně jako ostatní vrcholoví predátoři mají dingové a vlci zásadní roli v našich ekosystémech a v mnoha případech mají pro domorodé obyvatele hluboký kulturní význam. Musíme najít etičtější a udržitelnější způsoby, jak sdílet náš svět. Konverzace

Tento článek je součástí „Kdo by vyhrál?“ série, kde odborníci na divokou zvěř uvažují o hypotetických bitvách mezi predátory (vše ve jménu vědy).

Kredit: Sciencealert