Exotika v Česku: potápět s medúzami se dá i v tuzemských pískovnách

Kvůli koronavirové pandemii je dovolená u moře stále nejistou záležitostí. Avšak mnohé exotické zážitky, jako je třeba podvodní pozorování medúz, lze zažít i bez cestování za hranice země. Medúzy se vyskytují kromě moře i ve sladkých vodách, a to dokonce na všech kontinentech kromě Antarktidy. Je ale nutné počítat s tím, že pro pozorování medúzky sladkovodní (Craspedacusta sowerbii) je potřeba mít štěstí, trpělivost a velice dobrý pozorovací talent. 

Medúzky sladkovodní bývají špatně viditelné, protože jsou malé a téměř průhledné. Kredit: Alexander Mrkvicka, Wikimedia Commons, CC BY-SA 3.0

První záznam o výskytu medúzek sladkovodních v České republice se objevil v roce 1930. Byly pozorovány u jezu v Libčicích nad Vltavou. Dva roky na to český zoolog Emil Dejdar zkoumal polypy nalezené v Praze na pilířích holešovického železničního mostu a následně o medúzce sepsal podrobnou monografickou práci. Od těch dob uplynulo mnoho času a medúzky se stále více rozšiřovaly po našem území. Dnes se na ně dá narazit v pískovnách v Polabí, zatopených lomech i přehradních nádržích. Velice dobře se jim daří i v bývalých pískovcových lomech nedaleko Konětop na Mělnicku.

Nicméně nalezení medúzky není snadné, neboť doroste maximálně do velikosti 3 centimetrů a pro vznik pohyblivého stádia z polypa potřebuje teplotu vody nad 20°C. Těžko viditelné však nejsou jen kvůli svému miniaturnímu vzhledu, ale i proto, že bývají často průsvitné či doslova průhledné, někteří jedinci mohou mít barevný nádech do zeleno-modra. Rosolovité tělo připomíná svým tvarem talíř nebo zvon, z jehož okraje vychází 400 svislých žahavých chapadel, které používá pro omráčení své potravy. Medúzka sladkovodní se živí zooplanktonem.

Odkud vlastně pochází?

Medúzka sladkovodní je invazivním druhem, který se dokázal rozšířit po celém světě. Za jejím rozšířením stojí nejenom člověk, ale nejspíše i sladkovodní ptáci migrující na velké vzdálenosti. O místě původního výskytu panují dodnes dohady. Úplně poprvé byla popsána Williamem Sowerbem roku 1880 v nádržích londýnské botanické zahrady Kew Gardens. Až o pětadvacet let později byl její výskyt zaznamenán v Číně a došlo se k názoru, že se tam zavlekla z Ameriky.

Medúzka sladkovodní má 400 chapadel. Kredit: OpenCage, Wikimedia Commons, CC BY-SA 2.5

S největší pravděpodobností je však jejich původní domovinou povodí čínské řeky Jang-c’-ťiang a jejího okolí, protože se zde nachází obě pohlaví – jak samci tak i samice. Jednou ze zvláštností těchto medúzek je, že se ve světě ve většině případů nacházejí pouze jednopohlavní kolonie. Například zoolog Dejdar studoval vltavskou populaci tvořenou pouze samci. A proto se stádium medúzy v našich podmínkách pohlavně většinou nerozmnožuje, neboť se málokdy potkají opačná pohlaví. Přesto se medúzka čím dál více rozšiřuje, za tím ovšem stojí úspěšné nepohlavní rozmnožování.

Invazivní druh bez rizika

Medúzka sladkovodní původně běžně prováděla typický cyklus žahavců (Cnidaria), při němž se střídá fáze nepohlavního rozmnožování s pohlavním. Při nepohlavním rozmnožování se z trvale přisedlého polypa odškrtí horní část i s věncem chapadel a vzniká malá medúzka, která vypadá tak, jak ji většina lidí zná – rosolovitý živočich s chapadly, který se volně vznáší ve vodním sloupci. Tito mladí jedinci musí dospět, aby mohli provádět klasické rozmnožování pohlavní, kdy splývají samčí a samičí gamety, které dají vzniknout obrvené larvě. Ta přisedá k podkladu a mění se opět ve stádium polypa.

Je ale nutné podotknout, že většina žahavců včetně medúzky sladkovodní, kteří se dostali do sladkých vod, museli čelit většímu selekčnímu tlaku než v mořích, a tak pohlavní fázi rozmnožování ztratili. Proto je v současné době medúzka sladkovodní více příbuzná s nezmary, ačkoliv tomu vzhled příliš nenapovídá. Na druhou stranu mořské medúzy jsou jí příbuzensky hodně vzdálené i přes to, že patří také mezi žahavce.

Ačkoliv se medúzka sladkovodní řadí mezi invazivní tvory a tudíž nemá v našich končinách přirozené nepřátele, nepředstavuje pro naši přírodu žádné nebezpečí. Ani člověku nijak neublíží, přestože jsou stejně jako mořské medúzy i ony žahavé. Žahavé buňky jsou velmi slabé a lidskou kůži nejsou schopny nepodráždit. A tak ačkoliv nejsou tak velké a krásné, potápění s nimi může být příjemnější než s extrémně žahavými mořskými medúzami.

Zdroje: ČT24, časopis Živa, iRozhlas, Rybicky.net

Share

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..