Dříve měl horník kromě pracovního vybavení i klícku s malým žlutým opeřencem, který jej upozorňoval na neviditelné nebezpečí: na škodlivou koncentraci důlních plynů. Dnes už se sice používají speciální přístroje, ve své době ale zastávali malí opeřenci v této práci nezastupitelnou úlohu.

Ve Velké Británii nařizoval zákon z roku 1911 držet kanáry v dolech. Tato povinnost byla zrušena až roku 1986. | Zdroj: Wikimedia Commons

I dnes musí horníci čelit ohrožení v podobě důlních plynů, kanáry k identifikaci však přestali používat v průběhu 20. století. Z výronů plynů a při hoření vzniká kysličník uhličitý. To sice není jedovatý plyn, ale pokud jeho množství ve vzduchu přesáhne 3 %, vede k bezvědomí a dušení. Horníci se také potýkají s nedostatkem kyslíku, k jehož snižování dochází vydýcháním, ale i tlením dřeva.

Mezi nebezpečné plyny, se kterými se v dole dá setkat, patří v prvé řadě methan a oxid uhelnatý. Methan spolu se vzduchem vytváří nejen toxické, ale i výbušné směsi. Drží se při zemi, a pokud dojde k jeho zapálení, oheň se rychle šíří. Oxid uhelnatý je prudce jedovatý plyn bez chuti a zápachu, jenž vzniká při důlních požárech nebo zapaření uhlí.

Jak se dostali kanáři do dolů

S nápadem využít kanáry v dole přišel skotský fyziolog John Scott Haldane, který se zabýval kyslíkovou terapií a výzkumem oxidu uhelnatého. To jej dovedl k myšlence využít ptáky v dole. Mají totiž vyšší citlivost na nebezpečné plyny. Jako velmi vhodný pták se ukázal právě kanár. Větší vnímavost kanárů v porovnání s člověkem je zapříčiněna jejich rychlejším metabolismem – prudší srdeční frekvencí a vdechováním plynů se jedy dostanou mnohem rychleji do jejich organismu. Nemálo tomu přispívají i vzdušné vaky, které navazují u ptáků na plíce a zvyšují účinnost dýchání.

Kde se vzali nejznámější harčtí kanáři?

Nejvýznamnějším místem z pohledu využití kanárů jako živých indikátorů, ale i jejich chovu a šlechtění, je zajisté severoněmecké pohoří Harz. Lidé se tam živili především hornictvím a také prodejem kanárů, které obchodníci od zdejších lidí vykupovali po statisících. A právě proto zde byl vyšlechtěn harcký kanár. O jeho vznik se zasloužil hlavně horník Wilhelm Trute ze Sankt Andreasbergu, který se šlechtěním zabýval. Harcký kanár se vyznačuje dutě znějícím, hlubokým a pomalu přednášeným zpěvem bez rušivých ostrých a vysokých tónů. Tím se liší i od ostatních plemen kanárů.

Práce s kanáry

Kanáři byli drženi v malých klíckách, které se pokládaly na zem v místech, kde zrovna dělníci pracovali. Pokud kanár seděl v klidu na bidýlku či prozpěvoval, horníci mohli bez obav pracovat. Jestliže na kanára začal působit oxid uhelnatý, choval se nejprve rozrušeně a zmateně a nakonec z bidýlka spadl. Tím varoval před nebezpečím horníky, kteří mohli včas opustit rizikové místo.

Dala se využívat i jiná zvířata, ale mělo to svoje úskalí. Jako indikátory nebezpečných plynů mohla posloužit i menší přenosná zvířata, jako jsou například myši. Ale kvůli menší dávce plynů, kterou dokázali dostat do těla, jim oproti kanárům trvalo delší dobu, než zaregistrovali nebezpečí. V případě, že myš pocítila účinky plynu, reagovala nevýrazně: strnulým postojem.

Kanáry chovaly a využívaly důlní společnosti v celé Evropě, Severní Americe i v Austrálii. Postupem času se kanáři vyměnili za moderní přístroje. Po hornických kanárech zbylo jen anglické úsloví „kanárek v dole“, které má podobný význam jako „pokusný králík“ u nás.

Zdroje: Český svaz chovatelů, Smithsonian.com, České podzemí