Že jsou kolibříci v ptačím světě krasavci se superrychlým organismem jsme psali v předchozím článku. Kromě toho jsou to ale i mazaní stratégové, mistři úsporných řešení a někteří překvapivě i vytrvalí maratonci. Jak to, že kolibřík, který musí běžně přijímat potravu až osmkrát za hodinu, dokáže dvakrát ročně podniknout dvacetihodinový let bez přestávky?

Kolibřík rezavolesklý si hlídá své teritorium. Kredit: Ryan Bushby, Wikimedia Commons, CC BY 2.5

Konkurence bývá nemilosrdná a jinak tomu není ani ve světě křehkých kolibříků. Stejně jako ostatní živočichové si musí bránit své teritorium a především cenný a životně důležitý nektar. Jak už jsme zmínili v předchozím článku, dostatečný přísun potravy je pro jejich extrémně rychlý metabolismus zásadní, pomáhá jim udržet energetickou hladinu v normálu. Přesto že je pro ně cukr skvělým zdrojem energie, i tak s ní musí pečlivě šetřit, aby nevyhladověli. A to se promítá i do jejich teritoriálního chování.

Rafinovaní mistři klamů

Aby kolibříci zbytečně neplýtvali energii vyčerpávajícími boji o nektar, vymysleli rafinovaný způsob, jak odradit konkurenty ze svého území. Při pojídání nektaru postupuje kolibřík vždy od kraje svého teritoria směrem dovnitř. Brzy ráno obletí květy na hranici svého území a tímto rafinovaným trikem přesvědčí ostatní kolibříky, že je daná oblast na nektar chudá. Konkurenti se pak už neodváží plýtvat energii prozkoumáváním zbytku teritoria a raději odletí hledat potravu jinam. Příkladem tohoto strategického chování je třeba kolibřík rezavolesklý (Selasphorus rufus).

Nutnost uspořit co nejvíce energie donutila kolibříky nejen ke strategickému chování, ale i k využívání paměti a úsudku. Aby zbytečně nelítali na jeden květ dvakrát, dokáží si přesně zapamatovat, které rostliny už navštívili a které ještě ne. Dokonce se naučili odhadnout dobu, za kterou květina znovu vytvoří dostatek nektaru, aby se jim vyplatilo vrátit se. Zároveň jim dobrý odhad slouží jako další obrana před konkurencí, protože rostlinu nikdy nenechají zbytečně dlouho bez dozoru a nektar jim tak neukradne jiný kolibřík.

Jako lovná zvěř

Kvůli svému silně teritoriálnímu chování žijí kolibříci samotářsky. Potkávají se pouze na malou chvíli v době páření a samice stará o vejce i mláďata sama. Staví si velice malé hnízdo, které u nejmenších druhů není větší než skořápka ořechu, přesto se jedná doslova o architektonický skvost vytvořený z lišejníku či mechu. Hnízdo bývá perfektně ukryté, nejčastěji mezi větvemi stromu nebo hluboko uvnitř ochranného keře.

Samice kolibříka sedící na vejcích. Kredit: Kevin Bondelli, Wikimedia Commons, CC BY-SA 3.0

Ochrana je důležitá, protože stejně jako jiné druhy ptáků, mají i kolibříci mnoho nepřátel. Na miniaturní ptáčky číhají jak draví ptáci a savci, tak třeba i hadi nebo ještěrky. Kolibříkem ale nepohrdnou ani velké žáby nebo ryby, které se naučily vyskočit nad hladinu ve vhodný okamžik a kolibříka ulovit. Také v hmyzí říši se najde dost nepřátel, mezi které hlavně patří hlavně obří kudlanky a pavouci, do jejichž lepkavých sítí se kolibříci snadno zamotají. V noci jim hrozí nebezpečí v podobě netopýrů a sov.

Uletí tisíce kilometrů

I přes veškeré hrozící nebezpečí nejsou kolibříci ustrašenými ptáčky věčně schovanými v bezpečí stromů. Mnoho druhů kolibříků se dvakrát ročně vydává na dlouhou cestu ze severu Ameriky až do Střední Ameriky a na jaře se zase vracejí zpět. Jejich migraci pravděpodobně vyvolává poloha Slunce na obloze a délka dnů. Ptáci často opouštějí své hnízdiště každý rok ve stejný den a stejně tak přesně doráží i do cíle.

Nejdelší migraci ze všech kolibříků podnikají kolibříci rezavolesklí, kteří urazí mezi Mexikem a USA více než 6000 kilometrů. Kolibříci rubínohrdlý (Archilochus colubris) zase překonávají 800 kilometrů přes Mexický záliv. Zhruba 20 hodin nepřetržitého letu je velice obdivuhodný výkon na tak malého živočicha, který musí za normálních podmínek jíst 5-8krát za hodinu, aby nevyhladověl. Kolibřík rubínohrdlý je však k migraci přizpůsobený a umí se na ni náležitě připravit. Před cestou se zvládne vykrmit tak, že zvýší svou tělesnou hmotnost až o 100%. Uložený tuk slouží jako rezervní palivo na dlouhé cestě nad otevřenou vodní hladinou.

Kolibřík rubínohrdlý je druh, který migruje. Kredit: Flickr, California Department of Fish and Wildlife, CC BY 2.0

Není divu, že jsou kolibříci svým životním podmínkám tak dobře uzpůsobeni. Paleontologické nálezy nasvědčují tomu, že kolibříci žijí na Zemi již 30 milionů let. Kdysi pravděpodobně obývali celou planetu, dnes už osidlují pouze americký kontinent. Přesto si je někteří lidé v České republice často pletou s naším motýlem dlouhozobkou svízelovou (Macroglossum stellatarum), který v tuzemsku opyluje květy a stejně jako kolibřík umí velice rychle mávat křídly. Pokud chtějí obyvatelé České republiky vidět pravé létající drahokamy – kolibříky – musí se za nimi vypravit do plzeňské zoologické zahrady, která je jako jediná u nás chová.

Zdroje: Vesmir.cz, discoverwildlife.com, naturephoto.cz, zooplzen.cz, Wikipedia, Epochaplus