Ksukol – střapaté strašidlo s dlouhými prsty

Je ksukol blíže příbuzný s datlem, šimpanzem, nebo s veverkou? Kolik má zubů? Vidí lépe ve dne či v noci? A opravdu vás může připravit o život, jak se praví v malgašských legendách? Podívejme se na toto prapodivné stvoření podrobněji a uveďme některé báchorky na pravou míru.

Africký ostrov Madagaskar disponuje velmi specifickou zvířenou, která se od té kontinentální nápadně liší. Velkého rozmachu zde dosáhly poloopice v podobě mnoha druhů lemurů. Do jejich příbuzenství patří i ksukol ocasatý (Daubentonia madagascarensis), zvaný též aye-aye či v domorodém jazyce hai-hai podle zvuků, které vydává. Střapaté stvoření s dlouhým ocasem, vyzáblými prsty a podivnými zuby zoologům zamotalo hlavu.

S ohledem na stavbu chrupu byl ksukol dlouho řazen k hlodavcům. Horní řezáky zvířete nemají ukončený růst a sklovina pokrývá pouze přední stranu, což je stejný systém, jako najdeme u potkanů či morčat. Dokonce i zubní vzorec ksukola (1003/1013) se od většiny hlodavců liší zcela nepatrně. Teprve roku 1931 přeřadili systematici toto zvířátko k poloopicím a rozbory DNA z počátku jednadvacátého století potvrzují příbuznost ksukola s lemury. Ošklivějšího primáta bychom hledali obtížně, ekologické adaptace tohoto tvora jsou ale ohromující.

Datel, nebo veverka?

V předchozím odstavci jsme uvedli, že ksukol patří mezi poloopice. Pokud však mluvíme o „příbuznosti“, musíme se vždy ještě zeptat, o jaký typ příbuzenství nám vlastně jde. Budeme-li totiž srovnávat ksukola s dalšími zvířaty podle ekologických adaptací, tedy přizpůsobení svému prostředí, musíme se podívat úplně jiným směrem.

Dlouhé přední řezáky odkazují na hlodavce nejen vizuální podobností, ale především způsobem využití. Ksukol dokáže svými zuby provrtat velmi tvrdé dřevo, v němž zanechává charakteristickou dírku. Larvy hmyzu skryté pod kůrou za takovou námahu stojí. Na Madagaskaru nežijí datlovití ptáci, jejich roli zde proto převzal právě aye-aye. Vzhledem k absenci křídel se však v korunách stromů musí pohybovat jinak. Ksukolové preferují vertikální pohyb po stromech, skoky do stran jim jdou o něco hůře.

K udržení rovnováhy slouží těmto zvířatům huňatý „veverčí“ ocas. Na rozdíl od veverek a datlů ale pracuje ksukol výhradně za tmy. Obrovské oči umožňují ksukolům v noci výborně vidět. Reflexní vrstva buněk v oku (tapetum lucidum) znásobuje intenzitu světla dopadajícího na sítnici, disponuje jí proto mnoho druhů nočních zvířat. Před ostrým světlem ksukolové prchají. Citliví jsou i na hluk – obrovské uši zachytí každý pohyb hmyzu pod dřevem. Předpokládá se, že aye-aye ovládá i schopnost echolokace.

Babičko, proč máš tak dlouhé prsty?

Při podrobnějším pohledu na tělesnou schránku ksukola nás zaujme ještě jedna podivnost – délka a tvar prstů na předních končetinách. Dlouhé prsty ksukolům pomáhají při úchytu ve větvích a sběru potravy, jeden z nich, prostředníček, ale předčí všechna očekávání. Jedná se o zcela unikátní orgán. Je téměř tak dlouhý jako prsteníček, ale o polovinu tenčí než zbylé prsty na ksukolí tlapce. Disponuje speciálním kloubem, který zvyšuje jeho ohebnost, navíc je v nepoužívaném stavu o několik stupňů „podchlazen“, aby skrz něj zbytečně neutíkalo tělesné teplo. Na provozní teplotu se zahřívá teprve v případě potřeby – ksukol bizarním prstem poklepává do větví a zjišťuje přítomnost dutin s larvami hmyzu.

K této práci je zapotřebí též velice citlivý sluch. Po objevu chutného sousta prokouše ksukol předními zuby do dřeva otvor a třetím nebo čtvrtým prstem larvu vytáhne. Hledáním larev mohou strávit ksukolové i třetinu času vyhrazeného pro sběr potravy. Pro zajímavost dodejme, že podobnou potravní strategii využívá na opačné straně světa i guinejský vačnatec vakoveverka páskovaná (Dactylopsila trivirgata) – hmyz ve dřevě vyhledává poklepem palců a vytahuje z dutiny prodlouženým čtvrtým prstem či jazykem.

Samičky ksukolů nesnesou konkurenci

Většinu života tráví ksukol v korunách stromu, byť vzácněji sestoupí i na zem. Ke spánku si ksukolové stavějí denní hnízda z větví. Kromě hmyzu tvoří potravu ksukolů také ovoce, semena, jádra tvrdých ořechů (včetně kokosů), nektar a houby. Mladí jedinci mají stříbřitý pruh na hlavě a hřbetě, ten však s věkem vymizí a stříbřitá barva zůstane jen na konečcích chlupů v těchto partiích. Ksukol je zvířetem poměrně velkým – dorůstá tělesné délky až 90 cm, k čemuž můžeme přičíst podobně dlouhý ocas. Hmotnost se pohybuje kolem 2–3 kg.

Ksukolové jsou samotářská zvířata s vyšší dominancí samic – samičí teritoria se s ohledem na vzájemnou rivalitu ušatých slečen nikdy nepřekrývají, zatímco samci se navzájem snášejí lépe a dokážou spát (mimo období námluv) i ve stejném hnízdě. Fyzicky se na první pohled samci od samic neliší. Své území si tato zvířata značí pachem. Samice ksukolů mají pouze dvě mléčné bradavky v oblasti třísel. Po pětiměsíční březosti rodí obvykle jediné mládě, o nějž se starají do věku dvou let (dospělost). Délka života ksukola v přírodě známa není, v zajetí může přesáhnout 20 let.

Lidové báchorky stojí ksukoly život

Jediným přirozeným predátorem ksukolů je fosa (Cryptoprocta ferox), nejvíc jich ale zahubí lidé. Domorodci totiž věří, že ukáže-li na někoho ksukol prstem, ona osoba brzy zemře. Salakavané dokonce říkají, že se ksukol může vplížit do domu dírou ve střeše a zavraždit spícího obyvatele, jemuž podivným prostředníčkem prořízne aortu. Následkem těchto pověr raději vesničané „nebezpečné“ zvíře prohlašují za posla smrti a „preventivně“ zabíjejí.

Ksukolové navíc obvykle před lidmi neprchají, což o to více zavání spolčením zvířete se „zlými silami“. Přes plošné vyvražďování lidmi aye-aye ve volné přírodě stále přežívá, především díky nočnímu způsobu života vysoko v korunách stromů. Patří však mezi ohrožené druhy – čemuž se, vzhledem k jeho pověsti, skutečně nelze divit.

Zdroje: theprimata.com, rozhlas.cz