Spolehlivé přivolání – základ ovladatelnosti psa (2)

V předchozím díle o cestě ke spolehlivému přivolání svého psa jsme se dozvěděli, jak přivolání pejska učit od začátku a co si při výchově štěněte ohlídat. Co když jsme ale chybu již udělali a náš pes v současnosti neposlouchá tak, jak bychom si přáli?

Na začátek přidejme několik tipů, kterak pozitivně učené přivolání posílit a motivovat psa k tomu, aby se k nám vracel opravdu rád. Odměnu za přiběhnutí zde nezmiňuji, neboť je základem úspěchu a neměli bychom od ní zcela upustit ani u staršího psa, který již povel dobře ovládá.

Utíkejme po přivolání od psa

Tato zdánlivě nesmyslná rada funguje výborně – pokud pes na přivolání okamžitě „nezabere“, otočíme se a běžíme co nejrychleji pryč od něj. Pokud máme dobrý vztah, pes se po chvilce váhání rozběhne za námi a předchozí lákadlo nechá svému osudu. Opět musíme chválit. Na tzv. „psí závisláky“, kteří se od pánečků vzdalují neradi, platí toto pravidlo obzvlášť dobře.

Vezměme si na pomoc další osobu

Kamarád nám podrží psa za obojek či vodítko. „Páneček“ běží od psa pryč tak, aby ho pejsek viděl, a zároveň ho gesty láká ho k sobě. Nakonec zavolá povel „ke mně“ – v tu chvíli pomocník pustí vodítko a umožní psovi rychle vyběhnout k pánovi. Přiběhnutí psa samozřejmě hlasitě chválíme.

Připnutí na vodítko nesmí být za trest!

Po tréninkovém přivolání bychom měli psa ve většině případů opět vypustit na volno. Pes by si neměl vytvořit vazbu mezi přivoláním a ztrátou svobody v podobě okamžitého přicvaknutí na vodítko. Stejně tak je vhodné občas připnout psa na vodítko i ve chvíli, kdy je to na první pohled zbytečné, aby se z tohoto úkonu stala rutina.

Neposlušnost při výcviku netrestejme

Nikdy nelze vyčinit psovi za to, že přišel pozdě – hrozí, že by si tento „trest“ spojil s příchodem k majiteli a příště již nechtěl přijít vůbec. Měli bychom se také snažit, aby pes kouzlo „neposlechnutí“ spojené s útěkem a následnou potulkou nikdy nepoznal. Pes musí na naučený povel zareagovat vždy zcela automaticky a bez rozmyslu, aby se nám vrátil i v krizové situaci. Má-li čas přemýšlet, zda se mu návrat vyplatí, pravděpodobně se za chvíli přestane vracet úplně.

V rizikových situacích používejme vodítko

Pokud vidíme, že pes značí zvěř, či může hrozit jeho vyběhnutí za jiným lákadlem, raději ho hned v klidu připneme na vodítko a nebezpečný úsek překonáme společně. Nevyplatí se riskovat zbytečný útěk psa, který nás v nácviku přivolání posune o veliký kus zpátky. Cíleně pak vyhledáváme podobné situace se psem na dlouhé lehké šňůře tažené po zemi (konec šňůry nedržíme) a důsledně pracujeme na kvalitním přivolání i v takto náročných podmínkách.

Zachovejme chladnou hlavu

Vidíme-li na obzoru potenciální problém (zvěř, cizí psy) dříve než náš pes, musíme se ovládnout a zavolat psa úplně stejně jako doma na zahradě. Jakýkoliv náznak napětí v našem hlase a obava z konfliktu může psovi naznačit, že se děje něco zajímavého a upozornit ho na nechtěný podnět. Podobný efekt má i vyběhnutí za psem ve snaze jej zadržet – málokdy budeme úspěšní. Taktičtější je psa sebejistě zavolat a couvat zpět.

Přivolání je odrazem vztahu, který se psem máme

Situace, kdy cvičíme přivolání u dospělého psa, případně přeučujeme špatně navyklý povel, je o poznání obtížnější. Pejsek již pravděpodobně ví, že mu v rychlosti nestačíme a prohnánět srny bez dozoru je skvělý adrenalinový sport. V takovém případě doporučujeme vyhledat pomoc u odborníka a nechat si poradit. Leckdy s lítostí zjistíte, že váš „neposlušný“ pes najednou poslouchá „toho pána ze cvičáku“ na slovíčko. Lidé, kteří se psy pracují, k nim umějí přistupovat a mají přirozenou autoritu, kterou zvíře vycítí. Psi nejsou hloupí – pokud vědí, že jim všechno projde, poslušnost nečekejte. Místo, abyste cvičili vy je, budou cvičit oni s vámi. Základem všeho je důslednost. Pokud dám psovi povel, musím trvat na tom, aby jej vykonal. Týká se to i zdánlivých drobností – vykázání psa z pohovky či rozkazu „místo“. Jestliže chceme dopilovat přivolání, budeme pravděpodobně muset upevnit svůj vztah i na úplně jiných frontách.

„Elektrice“ se raději vyhněme

Populární jsou v poslední době také různé tréninkové obojky. Mohou být založeny na bázi nepříjemného elektrického impulsu různé intenzity či vodní sprchy. Tyto obojky by měly být prodlouženou rukou pána a dát psovi „ťafku“ v případě nežádoucího chování. Pro korektní použití výcvikových obojků však musíme o psech něco vědět a znát základy etologie i podmiňování při výcviku. Do nezkušených rukou proto tato technika nepatří a hodí se spíš pro pokročilé chovatele. Špatným používáním (tedy „trestáním“, které pes nepochopí) naděláme víc škody než užitku. Jednak riskujeme, že se pes naučí utíkat od pána daleko mimo dosah obojku, navíc můžeme našemu parťákovi způsobit psychické problémy. Začátečníkům či zbrklým a prchlivým majitelům výcvikové obojky do rukou nepatří.

Když nevím, kudy kam…

Pokud při výchově psa zjistíme, že přirozenou autoritu postrádáme a korektní přístup ke psovi se nám nedaří naučit, nezbývá než vodit svého mazlíčka na procházky na vodítku. Pes, který neposlouchá a utíká, může být ve stoupajícím provozu nebezpečný sám sobě i svému okolí. V takovém případě lze jen doporučit pohodlné dlouhé vodítko na procházky (klidně i samonavíjecí „flexi“, které však k výcviku vhodné není). Pes si vycházku užije i přivázaný, stačí, když se mu dostatečně věnujeme. Proběhnout jej lze i u kola. Chceme-li svůj vztah a práci se psem zlepšit, investujme do dobrého výcvikového kurzu. Každý pes je jiný a není možné radit na dálku. Odborník s letitými zkušenostmi nám zajisté dokáže dobře poradit.