Vlčí mámy adoptují cizí vlčata

Vykreslování vlků jako zlých a krutých zvířat je daleko od pravdy. Nový výzkum švédských biologů ukázal, že na rozdíl od mnohých jiných, byť roztomilých a krásných šelem vlci dokážou adoptovat cizí vlčata a přijmout je do rodiny, jako by byly vlastní.

Vlci si v mnoha lidských kulturách získali špatnou pověst, a to ať už jde o pohádku o Červené Karkulce a zlém vlkovi, který nemá nic lepšího na práci než konzumovat bezbranné stařenky, o představu vlků jako samotářských a krutých zvířat, předávanou z generace na generaci, nebo o středověké mýty a legendy o vlkodlacích. K této nelichotivé reputaci však vlci přišli neprávem: současné výzkumy ukazují vlky spíše jako plachá zvířata respektující hierarchii smečky. V nové studii švédských vědců, kde byly publikovány výsledky experimentu s řízenou adopcí vlčích mláďat cizími matkami, se ukazuje další příznivý aspekt vlčí povahy.

Skandinávští vlci trpí příbuzenským křížením

Ve Skandinávii trpí populace vlka eurasijského (Canis lupus lupus) inbreedingem, tedy příbuzenským křížením: zvířata žijí víceméně v geografické izolaci, a tak nemají dostatečně široký genofond. Výzkum švédských biologů zkoumal začlenění vlčat z určitého vrhu do rodiny jiné vlčí matky. To by v případě úspěchu mohlo posloužit k oživení genetické variability vlka eurasijského ve Skandinávii. Vědci tedy uskutečnuli experiment s „adopcí“ vlčat narozených v zoologických zahradách v podobnou dobu (nikoli ale příbuzných). Do výzkumu bylo začleněno celkem 43 vlčat ze sedmi vrhů – ze tří vrhů se vždy dvě mláďata pouze přesouvala jinam, do dalších tří vrhů se naopak po dvou mláďatech přidávalo a sedmý vrh sloužil jako „dárce“ i jako „příjemce“ mláďat. Celkem tedy bylo osm vlčat adoptovaných čtyřmi samicemi a 35 vlastních mláďat zůstalo matkám.

Všechny samice cizí potomky přijaly

Výsledky výzkumu ukázaly překvapivou skutečnost: všechny vlčice bez problémů cizí vlčata „adoptovaly“. Když si poté hledaly nové doupě, přesouvaly tam celý vrh včetně nevlastních mláďat. Během 33 týdnů se adoptovaná vlčata zcela začlenila. Pouze u nevlastních mláďat, která byla o osm dní mladší než zbytek vrhu, se ukázal pomalejší růst, nicméně vlčata i tento handicap později překonala. Statistika přežití byla u adoptovaných mláďat dokonce mírně vyšší než u vlastních, ačkoli výzkumníci se přiklání k názoru, že příčiny úmrtí s tím, jestli byli mladí vlci adoptovaní, nebo vlastní, nesouvisely.

 

Nové informace o vlčí ochotě starat se i o cizí potomky tedy mohou sloužit k vylepšení nezasloužené špatné pověsti, která se s vlky táhne celá staletí, ale nejen k tomu: To, že vlčice začlení nevlastní vlčata do své rodiny, může znamenat naději i pro skandinávskou volně žijící vlčí populaci.

Zdroj: Scharis, I. & Amundin, M. (2015). Cross-fostering in Gray Wolves (Canis lupus lupus). Zoo Biology 2015, March 12. DOI: 10.1002/zoo.21208.