Vykreslování vlků jako zlých a krutých zvířat je daleko od pravdy. Nový výzkum švédských biologů ukázal, že na rozdíl od mnohých jiných, byť roztomilých a krásných šelem vlci dokážou adoptovat cizí vlčata a přijmout je do rodiny, jako by byly vlastní.
Opuštěné mládě si může osvojit cizí vlčice. | Kredit: Hilary Cooley, CC BY 2.0
Vlci si v mnoha lidských kulturách získali špatnou pověst, a to ať už jde o pohádku o Červené Karkulce a zlém vlkovi, který nemá nic lepšího na práci než konzumovat bezbranné stařenky, o představu vlků jako samotářských a krutých zvířat, předávanou z generace na generaci, nebo o středověké mýty a legendy o vlkodlacích. K této nelichotivé reputaci však vlci přišli neprávem: současné výzkumy ukazují vlky spíše jako plachá zvířata respektující hierarchii smečky. V nové studii švédských vědců, kde byly publikovány výsledky experimentu s řízenou adopcí vlčích mláďat cizími matkami, se ukazuje další příznivý aspekt vlčí povahy.
Skandinávští vlci trpí příbuzenským křížením
Severští vlci jsou ohroženi inbreedingem.
Kredit: Ronnie Macdonald, CC BY 2.0
Ve Skandinávii trpí populace vlka eurasijského (Canis lupus lupus) inbreedingem, tedy příbuzenským křížením: zvířata žijí víceméně v geografické izolaci, a tak nemají dostatečně široký genofond. Výzkum švédských biologů zkoumal začlenění vlčat z určitého vrhu do rodiny jiné vlčí matky. To by v případě úspěchu mohlo posloužit k oživení genetické variability vlka eurasijského ve Skandinávii. Vědci tedy uskutečnuli experiment s „adopcí“ vlčat narozených v zoologických zahradách v podobnou dobu (nikoli ale příbuzných). Do výzkumu bylo začleněno celkem 43 vlčat ze sedmi vrhů – ze tří vrhů se vždy dvě mláďata pouze přesouvala jinam, do dalších tří vrhů se naopak po dvou mláďatech přidávalo a sedmý vrh sloužil jako „dárce“ i jako „příjemce“ mláďat. Celkem tedy bylo osm vlčat adoptovaných čtyřmi samicemi a 35 vlastních mláďat zůstalo matkám.
Zvědavá vlčata vyhlížejí z doupěte.
Kredit: Hilary Cooley, CC BY 2.0
Všechny samice cizí potomky přijaly
Výsledky výzkumu ukázaly překvapivou skutečnost: všechny vlčice bez problémů cizí vlčata „adoptovaly“. Když si poté hledaly nové doupě, přesouvaly tam celý vrh včetně nevlastních mláďat. Během 33 týdnů se adoptovaná vlčata zcela začlenila. Pouze u nevlastních mláďat, která byla o osm dní mladší než zbytek vrhu, se ukázal pomalejší růst, nicméně vlčata i tento handicap později překonala. Statistika přežití byla u adoptovaných mláďat dokonce mírně vyšší než u vlastních, ačkoli výzkumníci se přiklání k názoru, že příčiny úmrtí s tím, jestli byli mladí vlci adoptovaní, nebo vlastní, nesouvisely.
Obětavost vlčic dává naději skandinávským volně žijícím vlkům. | Kredit: Kristi Herbert , CC BY 2.0
Nové informace o vlčí ochotě starat se i o cizí potomky tedy mohou sloužit k vylepšení nezasloužené špatné pověsti, která se s vlky táhne celá staletí, ale nejen k tomu: To, že vlčice začlení nevlastní vlčata do své rodiny, může znamenat naději i pro skandinávskou volně žijící vlčí populaci.
