Dikobrazi jsou sympatičtí hlodavci připomínající černobílý jehelníček. V případě ohrožení naježí ostny do všech stran a svou bodlinatou výzbrojí výhružně chřestí. Dokážou však skutečně v případě potřeby ostny vystřelit?
Malajský zemní dikobraz rodu Hystrix (Acanthion) ve svém přirozeném prostředí
Kredit: Rushenb, CC BY-SA 4.0
Netrpělivým čtenářům prozradíme pointu hned a nebudeme je napínat: Nedokážou. Zvědavějším jedincům zkusme problematiku dikobrazího kabátu vysvětlit podrobněji.
O blízké setkání se zadní partií dikobraza stojí málokdo.
Kredit: opencage.info, CC BY-SA 2.5
Není dikobraz jako dikobraz
Chceme-li zjistit něco více o ostnech, musíme si nejdříve ujasnit vztahy v dikobrazí rodině, tedy hlodavčím podřádu Hystricomorpha. Patří sem starosvětští dikobrazové zahrnující rod Hystrix („klasický“ dikobraz) a rody Atherurus a Trichys, do nichž patří tři druhy známé v češtině pod jménem „osinák“. Poměrně odlišní jsou dikobrazi novosvětští (Erethizontidae), u nás známí jako urzoni. Urzoni se od dikobrazů výrazně liší stromovým způsobem života, ale i délkou březosti a stavbou bodlin. Bodliny urzonů mají na koncích maličké zpětné háčky (jakési keratinové šupinky), praví dikobrazi však tuto úpravu povrchu ostnů postrádají. Také rozmístění bodlin po těle a podrost srsti se u obou skupin liší. V angličtině si bohužel musíme vystačit se jménem „porcupine“, které náleží všem výše popsaným druhům. Pod zdánlivě stejným jménem pak můžeme najít na internetu úplně jiné informace a nezbude nám, než si vzít na pomoc latinu.
Bodliny na sto způsobů
Ostny všech dikobrazů vznikly přeměnou chlupů v srsti. Zesílená keratinová vrstva bodliny zpevňuje, v případě urzonů vytváří na konci jakési zpětné háčky, které usnadňují vytržení ostnu a snadno ulpívají v ráně. Jediný dikobraz má na těle kolem 30 000 ostnů a velikost bodlinek se pohybuje v rozmezí od 2 do 50 cm. Na hlavě, břiše a okolí tlapek zvířete najdeme „normální“ srst, která místy zesiluje v hrubé štětiny. Funkce bodlin závisí na jejich typu – štětinatý pás uprostřed hlavy a krku se v případě ohrožení naježí a zvíře opticky „nafoukne“. Dlouhými ostny na hřbetě lze ochránit hlavu a navíc parádně zachřestit. Signál je jasný – jsem velký, umím se bránit, rychle odsud zmiz!
Dikobraz obecný předvádí zježenou část štětinatého hřebene uprostřed hlavy | Kredit: Drew Avery, CC BY 2.0
Na ocase a v blízkosti břicha mají své místo spíše bodliny krátké, ale silné a ostré. Pokud napadený dikobraz vrazí nepříteli trnitou ozdobu do čenichu, snadno se ze srsti uvolní a zůstane v ráně. Pichlaví hlodavci navíc umějí nečekaně poskočit či couvnout a aplikaci bodlin tím značně urychlit. V lidské péči bylo opakovaně pozorováno, že několik vypadlých bodlin zůstalo po zvířeti v transportní bedně, což zavdalo příčinu ke známé „střílecí“ historce. Při rychlém pohybu (mávnutí ocasu) se jednotlivé ostny ve vzácných případech skutečně uvolnit mohou. Žádným „vystřelovacím aparátem“ však dikobraz vybaven není, což krom hlubších morfologických rozborů snadno zjistíme i při pohledu do dikobrazích výběhů v zoo. Tvoří je obvykle nízké zídky, přes něž se můžeme naklonit, a nikde nevisí žádné varování o povinné ochraně očí.
Bodliny dikobrazů se v barevnosti a délce liší podle umístění na těle i podle druhu a stáří zvířete.
Kredit: Kembangraps, CC BY-SA 4.0
Možná vás také napadne, jak asi vypadají dikobrazí námluvy. U takto obrněných zvířat jsou samice jednoznačně ve výhodě – pokud by snad o samcovu přízeň nestály, násilím na ně rozhodně naléhat nebude. Svolné samičky starosvětských druhů dikobrazů se přitisknou zemi, odkloní ocas ke straně a sameček na ně zezadu opatrně vyleze. O dva až tři měsíce později přicházejí na svět mláďata s bílými jemnými bodlinkami, které teprve na vzduchu ztvrdnou. Březost urzonů bývá výrazně delší; jejich páření můžeme zhlédnout na vloženém videu:
Urzoni jsou americkými příbuznými starosvětských dikobrazů. Na rozdíl od dikobrazů výborně lezou po stromech a jejich bodliny mají na koncích zpětné háčky. | Kredit: Mattnad, CC BY-SA 3.0
Nepříjemné následky setkání s urzonem
Kredit: elaine moore, CC BY 2.0
Černobílá výstraha
Černobílá barva, ač nás to na první pohled nenapadne, leckdy platí u zvířat za výhrůžku. Kontrastní zbarvení dobře vidíme i za tmy a jeho nositel prostřednictvím výstražné kresby varuje okolí, že umí pořádně ublížit. Vzpomeňme například na skunky, jezevce či právě dikobrazy. Hnisající zranění neopatrného lovce otvírá cestu infekcím, mnoho predátorů si proto noční setkání s dikobrazem raději odpustí. Nic ale nefunguje absolutně – některé šelmy jsou již na dikobrazí taktiku zvyklé a dokážou je opakovanými útoky poranit a vysílit. Následuje šikovný zásah tlapou do břicha a majiteli trnitého krunýře už jeho výzbroj nepomůže.
Zdroje:
