Živoucí fosílie: bahník – předchůdce obojživelníků

Tvorové zvaní bahníci jsou ukázkovým příkladem toho, jak si evoluce dokáže poradit s nepřejícími podmínkami. Tito předchůdci obojživelníků totiž přežívají na místech s vysychajícími řekami či jezery. V obdobích, kdy voda vymizí, se ukrývají v bahně. Díky svým speciálním plicním vakům jsou totiž bahníci schopni dýchat, i když se nenacházejí ve vodě.

Něco mezi rybou a obojživelníkem. I tak by se možná dali popsat tvorové zvaní bahníci, kteří podle fosilních nálezů obývají planetu Zemi už zhruba 400 milionů let. Mají dlouhá protáhlá těla s několika ploutvemi. Do dnešních dnů se zachovalo šest druhů, čtyři z nich obývají jezera a řeky v Africe. Domovem bahníků bývají mělké řeky a bahnité zátoky, které často během roku úplně vysychají.

Bahníci patří do podtřídy dvojdyšných a dělí se na dva řády – jednoplicní a dvouplicní. Jejich hlavním dýchacím orgánem jsou žábry, ale vyvinuly se u nich i plicní vaky, díky kterým mohou přijímat taktéž kyslík ze vzduchu. Dýchací orgány však využívají různé druhy jinak – například bahník australský dýchá pouze žábrami a plíce využívá jen ve výjimečných případech. Naproti tomu bahník východoafrický by se utopil, pokud by neměl přístup k hladině a tím pádem i vzduchu. Vynořuje se zhruba 20x za hodinu. Bahníci se živí korýši, měkkýši, rybami i žábami, které drtí takzvanými zubními deskami.

Upadají do letního spánku

V podmínkách s nedostatkem vody se zahrabávají do bahna, kde vyčkávají, až se řeka nebo zátoka opět naplní (vyjma australského bahníka a jednoho afrického, ti přečkávají v malých kalužích). Do rozmáčené půdy si bahníci vyvrtávají nory tak, že pozřou zeminu a smísí ji s vodou. Skrze své žábry pak tuto hmotu vylučují zase ven. Tímto způsobem bahníci pokračují, i když narazí na neprostupné podloží, většinou jíl. Hrabou tak dlouho, dokud jim není jejich nora hruškovitého tvaru dostatečně velká – musejí se do ní vejít tak, aby jim po zatočení hlava a ocas směřovaly k povrchu.

Když je bahníkova komora dobře připravena, začne její otvor zalepovat zvláštní směsí vytvořenou ze zeminy, vody a slizu z jeho kůže. Poté upadají do takzvané estivace, tedy letního spánku. Stejně jako živočichové v zimním spánku bahníci v tomto období nepřijímají potravu. Aby nezemřeli, neberou energii ze svých tukových zásob, nýbrž ze svalové tkáně. Během hibernace se tak značně zmenší jejich hmotnost i velikost a po estivaci jsou nějaký čas málo činní, než se dokážou vrátit do původního stavu. Podle experimentů mohou v hibernačním stavu vydržet až čtyři roky.

Chrání potomstvo

Proces rozmnožování se u jednotlivých druhů bahníků liší. Například ten východoafrický se páří v období dešťů, samci tehdy vyhlubují v trávě či vodních rostlinách hnízda. K těm vede spletitý systém několika chodeb, v období sucha se některé z nich mohou vynořit i nad hladinu vody. Do hnízda jedna i více samic kladou své jikry. Samci potomky aktivně  chrání, nebojí se dokonce ani lidí. Některé africké kmeny k němu chovají respekt. I když se jim ho totiž podaří vyhnat, bahník se za okamžik vrací a opět je připraven chránit hnízdo.

Zdroje: Muni.cz, Afrikaonline.cz, Vivarium.cz