Zprávy z Indonésie: orangutani a čínská potopa

Zoolog Stanislav Lhota referuje z Indonésie o vývoji kolem stavby přehrady v oblasti Batang Toru, kde žije nejohroženější lidoop světa orangutan tapanulisjký (Pongo tapanuliensis). Přehrada je jedním dílkem obřího čínského projektu nové Hedvábné stezky (One Road One Belt).

Konec února jsem strávil na Sumatře v Batang Toru, kde jsem v roce 2015 vypomáhal jako koordinátor výzkumné stanice Kemp Mayang, a od té doby se sem vracím každoročně. Dva týdny svého pobytu jsem ovšem tentokrát strávil hledáním, ne pozorováním orangutanů. Bylo to vůbec poprvé, kdy jsem v Batang Toru žádného orangutana nepotkal. Orangutani občas z okolí Kempu Mayang úplně zmizí a zatím pořádně nevíme kam. Nejspíš ale dolů do nížiny. Výzkumná stanice stojí ve výšce 900 m nad mořem. Víme už, že orangutani v tak vysoké poloze mají hodně co dělat, aby se uživili, a v některých částech roku zkrátka vysočiny opustí. To se teď ale může změnit, protože nížinu Batang Toru má v blízké době zaplavit přehrada.

Nová Hedvábná stezka

Přehrada je součástí čínského projektu One Road One Belt (OBOR) který zahrnuje síť infrastruktury, jako jsou silnice, železnice, přístavy, přehrady, hnědouhelné doly a elektrárenská zařízení, která popropojuje nejodlehlejší kouty celé východní polokoule od východní Evropy a Afriky skoro až po Austrálii, a navede toky přírodních surovin jedním směrem, do Pekingu. Čínský prezident o celém projektu mluví jako o nové Hedvábné stezce, půjde možná o největší rozvojový projekt v historii lidstva, ale také o nejničivější. Nebývale totiž urychlí extrakci všech možných přírodních zdrojů pro nenasytné potřeby čínského průmyslu. 

Orangutan tapanulijský

Orangutani tapanulijští z Batang Toru byli nedávno popsaní jako nový živočišný druh, který se tak stal nejohroženějším velkým lidoopem světa, čítajícím posledních asi 800 jedinců. Na rozdíl od většiny ostatních primatologů z vyčlenění nového orangutana moc nadšený nejsem, jsem totiž „lumper“, jak se dnes hanlivě říká těm zoologům, kteří by raději mělo popsáno méně druhů, které se od sebe budou víc lišit. Ale je pravda, že nebýt popisu orangutana tapanuijského, zapadnul by případ přehrady v Batang Toru v hromadě dalších podobných ničivých projektů a nikdy by nevyvolal tolik mezinárodní pozornosti. A asi by se nikdy nedostal před soud.

Walhi, indonéská větev organizace Friends of Earth, zažalovala provinční vládu za to, že schválila čínským investorům dokument o přijatelně nízkém dopadu celého projektu na životní prostředí bez toho, aby proběhlo jeho komplexní zhodnocení. Protože bylo údolí řeky Batang Toru při poslední změně územního plánu vyňato z chráněného území, mohla teď s tímto dokumentem stavba přehrady začít a v tuto chvíli už probíhá. Soudní spor by měl vést k odnětí tohoto dokumentu a zastavení stavby. Walhi navrhuje alternativní řešení, systém turbín, umístěných volně v řece. Měly by vyrobit stejné množství energie, investora by ovšem přišly dráž. Ve hře jsou obrovské peníze, takže je teď kolem projektu hodně živo a živo bylo i u nás v kempu. 

Novináři v Batang Toru

Do kempu jak velká voda dorazila delegace novinářů ze sedmi různých médií. Za Walhi je doprovázel Roy, který jakoby do pralesa přivedl výpravu středoškoláků, na které nestačil. Novináři byli po výstupu do kopců unavení a zmatení, předpokládali totiž, že je Roy vezme na staveniště, které je ale od kempu mnoho kilometrů na jih a kam by je teď nikdo nepustil. Bylo těžké vysvětit jim, že jsou orangutani ohrožení přehradou, která se staví tak daleko odtud a která zdejší vysočinu nezaplaví. Chtěli slyšet příhody o vyhladovělých lidoopech, kteří jsou nuceni opustit les a napadají farmáře a jejich rodiny, něco jako tygři. Vyprávění o tom, že údolí řeky Batang Toru obývá zdrojová část populace tapanulijských orangutanů, kteří se zde dobře rozmnožují a obsazují odsud okolní pohoří, pro média nebylo zrovna velký trhák, i když nakonec pomohlo shrnutí, že údolí řeky je hlavním městem tapanulijských orangutanů.

Nakonec jsme novináře rozdělili do skupinek a vyslali do lesa hledat orangutany. Orangutany neviděli, zato se ale rychle se spřátelili s členy týmu a druhý večer už byla atmosféra v kempu příjemná a uvolněná, hrálo se a zpívalo, a nakonec si nechali vysvětlit i ty ekologické principy. Odešli se spoustou podnětů, ze kterých nakonec na podporu orangutanů nevznikl ani jediný článek. Místní média mají očividně zakázáno o tomto tématu psát…

(Ne)závislý konzultant

O pár dnů později dorazil do kempu konzultant, kterého sem vyslala IUCN. Velmi inteligentní a přátelský elegán, na svůj věk v perfektní kondici. Všichni z něj byli nervózní, tušili totiž dvojí agendu. Randal byl oproti novinářům připravený dokonale a probíráním tématu přehrady ze všech možných jsme strávili dlouhé hodiny. Bylo poznat, že dostal za úkol najít kompromisní řešení tak, aby projekt mohl proběhnout, pokud možno s minimálním dopadem pro orangutany – ale aby proběhl. Na rozdíl od Gáby, která jde tvrdě pro zastavení celého projektu, protože kompromis většinou v obraně indonéské přírody znamená začátek prohry. Po návratu do civilizace mi začaly chodit osobní maily o tom, jak čínská korporace usiluje o hledání řešení, jak bude přes řeku stavět pro orangutany mosty, jak stojí o spolupráci a že hledá další konzultanty – samozřejmě bez Gáby v kopii… Je jasné, že se tu hraje vysoká hra a nikdo si nenechá jen tak nahlédnout do karet.

Na podporu zastavení stavby přehrady proběhlo několik demonstrací v Indonésii i v Evropě. I v Praze kráčel průvod lidoopů k čínské ambasádě, kde zapálili svíčky za tapanulijské orangutany, odsouzené k zániku čínskými investicemi. Demonstrace, která proběhla přímo v Batang Toru, ale neměla tak dobrý průběh. Walhi zastupuje nejen ohrožené orangutany, ale také rybáře a rolníky na dolním toku řeky Batang Toru, který bude v důsledku provozu přehrady každý den na 18 hodin vysychat, což naprosto změní život lidí pod přehradou. Čínská korporace si ale zaplatila vlastní demonstranty, které přivezla na místo, kde probíhala kampaň Walhi, aby tam vystoupili s transparenty na podporu stavby přehrady. Bohužel demonstrantů, kterým korporace nabídla asi 300 korun na osobu, bylo podstatně víc než těch, kteří přišli Walhi podpořit z vlastního zájmu. Walhi se tak před očima novinářů dostala do pozice organizace, která chce vesničany připravit o jedinečnou šanci, kterou jim Čína nabízí. Nikdo v tu chvíli neuvažoval nepoměr počtu lidí, kteří získají na přehradě práci a těch, kdo o svou obživu na dolním toku přijdou…

Na začátku března padlo rozhodnutí soudu v Medanu – žaloba byla zamítnuta, stavba přehrady může pokračovat. Walhi se proti rozhodnutí odvolá k nejvyššímu soudu v Jakartě. 

Petici za záchranu ekosystému Batang Toru můžete podpořit i zde: 

https://www.change.org/p/bank-of-china-save-batang-toru-and-the-rarest-ape-in-the-world-2.

Autor: RNDr. Stanislav Lhota, PhD.