7 věcí, které možná (ne)víte o jedovatých tvorech

Hadi, vosy, pavouci, medúzy a štíři: obdobím, ve kterém můžeme některé z těchto živočichů častěji potkat, je léto. V přírodě existuje nepřeberné množství živočichů, kteří v sobě nosí více či méně pro člověka nebezpečné látky, které tvor využívá jak k sebeobraně, tak cílenému útoku. Odkud se ale jed vůbec vzal a proč ho někteří živočichové mají silnější než jiní? A zůstává pořád stejně jedovatý, nebo se jeho substance může změnit?

Hadi rodu Taipani patří mezi nejjedovatější tvory světa. Kredit: piqsels, royalty free oxyuranus scuttelari photos free download

Přinášíme vám sedm postřehů ze světa vědy o jedech, které se mohou někdy v životě hodit.

1. Reakce na změnu

Nálepku „jedovatý živočich“ nosí zhruba 100 tisíc různých druhů ze všech možných říší – hmyzu, plazů, měkkýšů, obojživelníků, savců i ptáků. Jde o zvířata absolutně odlišná, která ani evolučně nemohla mít společný prazáklad, přesto v sobě nosí schopnost produkovat jed. Magazín Science Nordic zmiňuje, že „superschopnost“ produkovat jed se objevila jako reakce na změny prostředí, například na změny teplot nebo nárůst potenciálních kořistí. Tyto faktory se uplatnily zejména z evolučního hlediska, kdy se objevují další a další mutace v reakci na přírodní změny. Tyto změny se mohou samozřejmě objevovat i v dnešní době, ať už u druhů spřízněných, nebo lokačně velmi odlišných.

2. Původně neškodné proteiny

Původem jedu jsou staré recyklované geny. Mezi nejstarší živočichy, kteří disponují jedovými buňkami, patří bezesporu medúzy (jejichž existence se datuje na 600 milionů let), ovšem jed, kterým se zabývá nejvíce vědců, je ten plazí. Plazi, takoví, které si pod dnešním pojmem lidé představí, existují již 54 milionů let. Každým rokem na následky jejich kousnutí zemře asi 100 000 lidí. Studie hadího jedu potvrdily, že jed má původ v oněch prastarých genech, které byly pozměněny a původně produkovaly pouze „neškodné“ proteiny.

S léty modifikace získaly geny novou funkci, která propůjčuje enzymům toxicitu a ta se pak projevuje v jedových žlázách, které při kontaktu s jiným živočichem vyvolají reakci. Tento proces se nazývá neofunkcionalizace a dobře ho dokládají například takzvané enzymy serinové proteázy. Ty se podílí mimo jiné na srážení krve a třeba u zraněných hadů zabraňují vykrvácení. U některých hadů (například u jednoho druhu zmije, která žije na Kostarice) se ale během času vyvinula nová verze genů, která propůjčuje jedu větší toxicitu, brání tak srážení krve u uštknuté kořisti a smrt může nastat už po jediném uštknutí.

3. Nekonečný kolotoč

Jakmile si jednou nějaký živočišný druh vyvine svůj jed, nemůže jednoduše usnout na vavřínech. Kořisti si totiž brzy vytvoří vůči jedu obranný mechanizmus, jako tomu je třeba u očkovací látky. Aby jed zůstal stále stejně účinným, musí se neustále vyvíjet a měnit.

4. Druhotná ztráta toxicity

Mezi nejjedovatější hady na světě patří Taipani. Jejich domovinou je Austrálie a jeden takový had má moc zabít více než tisíc dospělých lidí. Toto tvrzení je ovšem jen teoretické, protože záleží na velikosti a typu kořisti v poměru k intoxikaci. Někteří hadi jsou například více jedovatí pro plazy než pro savce. Vyprodukovat jed stojí hodně energie, a proto si predátor musí rozmyslet, zda mu za to kořist stojí. V některých případech se postupem času schopnost produkovat jed zastaví, protože zvíře třeba změní stravu. Tento případ nastal například u krajty a anakondy, které začaly zabíjet své kořisti škrcením.

Anakonda svou schopnost produkovat jed druhotně ztratila. Kredit: Dave Lonsdale, Wikimedia Commons, CC BY 2.0

5. Ostatní se drží dál

Vědci zkoumali vztahy jedovatých tvorů s ostatními živočichy. Studie, která měla za cíl pozorovat makaky, přišla se zajímavými výsledky. U některých z nich byly zaznamenány pocity stresu při pohledu na hada, kterého ale viděli „na živo“ poprvé v životě. Něco podobného bylo zpozorováno také u koček, která k smrti vyděsila obyčejná salátová okurka, jenž jim svým tvarem připomíná hada. Bylo také vypozorováno, že nucené soužití primátů s hady zlepšilo jejich pohled na ně. Velmi zajímavé výsledky uvádí studie u hlodavců, kdy se „strach“ z plazů projevil jako dědičný.

6. Rafinované mimikry

Někteří živočichové napodobují ty jedovaté, aniž by sami byli nebezpeční. Dělají to zejména proto, aby ušetřili energii. Přijmout zbarvení některých jedovatých živočichů je mnohem pohodlnější, než vyprodukovat jed. Například hmyz nadčeledi Syrphoidea připomíná svým zbarvením vosu, zatímco hadi Korálovky připomínají prudce jedovatého hada Korálovce. Tento způsob přizpůsobení je z důvodu získání výhody nazýván také mimetismus, neboli mimikry.

Korálovka svým vzhledem připomíná jedovatého korálovce. Sama však jed produkovat neumí. Kredit: Chmee2, Wikimedia Commons, CC BY-SA 3.0

7. Postup na sever

Zvyšování lidské populace a rozmnožování hadů zvyšují šanci setkání těchto dvou živočišných druhů, zatímco globální oteplování působí také na to, že se plazi čím dál více stěhují směrem na sever. V budoucnu může nicméně počet hadích kousnutí stoupat a zda se jed stane smrtelnějším nebo naopak, to bude záviset na oblasti výskytu jednotlivých plazů.

Had korálovec je jedovatý a lidé si ho často pletou s korálovkou. Kredit: Bernard DUPONT from FRANC, Wikimedia Commons, CC BY-SA 2.0

Zdroj: Focus.it

(Zobrazeno celkem 166-krát, 1 zobrazení dnes)
Share

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..