Jakmile někdo vysloví slovo velbloud, okamžitě následuje asociace „hrb“ a vzápětí okřídlené rčení „není tam voda, je tam tuk“. Takové zestručnění si ale velbloudi rozhodně nezaslouží. Jejich organismus je k šetření s vodou a pobytu v polopouštích přizpůsoben celý. Přestaňme tedy tohoto přežvýkavce redukovat na hrby a řekněme si o něm něco více.
Zařazení do systému
Velbloudi patří mezi sudokopytníky, ale (nejen) pro specifickou stavbu končetin je spolu s lamami řadíme do podřádu „Tylopoda“, neboli mozolnatci. Oproti ostatním přežvýkavcům došlapují na celé chodidlo tvořené dvěma masitými polštáři. Náznak kopýtka se nachází na jejich přední straně a připomíná spíš zbytnělé nehty. Žaludek mají mozolnatci složený jen ze tří částí a potravu zpracovávají přežvykováním, podobně jako naše kráva. Lama sice možná na první pohled laikovi velblouda nepřipomíná, při důkladnějším prozkoumání ale uvidíme velké podobnosti ve stavbě hlavy, končetin i způsobu chůze.
Velbloudi i lamy se rovněž dokážou srovnat s mimořádně tvrdými podmínkami, byť ve zcela odlišných částech světa. Poslední divocí velbloudi zbývají už jen v těžko dostupných oblastech Asie, lamy najdeme v Jižní Americe. Velbloudi i lamy mají ještě jeden společný rys. Svou nespokojenost dávají najevo plivnutím slin či obsahu předžaludku na případného nepřítele. Větší velbloud doplivne o něco dále – uvádí se až 9 metrů.
Dobře utěsněné cisterny
Podívejme se na velbloudy z hlediska energetického hospodářství – bez ohledu na jejich původ a místo výskytu. Pověstné velbloudí hrby jsou jen třešničkou na dortu. Nachází se v nich skutečně tuk, který slouží jako energetická rezerva pro případ nedostatku potravy. Biochemickou cestou lze sice odbouráváním tuku získávat vodu, tento postup však pravděpodobně velbloudi nevyužívají. Pří zvýšeném dýchání pro získání dostatku kyslíku k těmto procesům by zároveň zvířata v horkém klimatu nadměrně ztrácela tekutiny odparem. Tukem vyplněný hrb je tedy spíš potravní rezervou a izolačním tělesem. Skutečné „skladování vody“ provádí celé velbloudí tělo. Na poušti je především zapotřebí vypitou vodu v těle co nejdéle udržet – a pořádně s ní šetřit. Uzavíratelné nozdry brání vniknutí částic písku, ale též snižují odpar drahocenné tekutiny.
Tělesná teplota velbloudího těla během dne a noci kolísá mezi 34 a 40 stupni Celsia, zvíře se začíná potit až při 49 °C. Takové přehřátí by člověka zabilo. Velbloud přežije i ztrátu 25 % tekutin, zatímco lidé nezvládnou víc než 12 %. Naráz dokáže velbloud vypít kolem 50 litrů vody (některé zdroje uvádějí až 120 l), v případě jejího nedostatku může žíznit i 20 dní. Tato doba je ale významně závislá na vláze obsažené v potravě – při dostatku šťavnatého krmiva nemusejí pít velbloudi vůbec. V Číně, u jezera Lop Nur byla dokonce objevena skupina velbloudů, která pije slanou vodu a od ostatních příbuzných se liší i v 3 % DNA. Zatím není jasné, zda náhodou nejde o samostatný druh.
Velbloudi mají rovněž oválné červené krvinky (nikoliv kruhové), což usnadňuje zachovat dostatečnou průtočnost krve i při dehydrataci. Vnitřní orgány velbloudů provádějí téměř dokonalou resorpci tekutin a minimalizují únik vody z těla. Moč těchto zvířat má konzistenci sirupu.
Hustá srst chrání svého nositele v zimě, pomáhá ale rovněž izolovat sluneční paprsky. Mozoly na kloubech v půli končetin (u dromedárů i tuhý polštář na výběžku hrudní kosti) umožňují velbloudům ležet na zemi, aniž by se horkého písku dotýkali větší částí těla. Rovněž vysoká silueta zvířete proporčně zmenšuje plochu těla vystavenou slunečním paprskům a dlouhé nohy jej udržují dál od přehřátého povrchu.
Pokračování příště
Zdroj: www.djur.cob.lu.se