Jako středoevropané si skutečnou hodnotu velbloudů žijících po boku člověka dokážeme představit jen stěží. Přesto je minulost tohoto zvířete spjata i s lidskými dějinami a velbloudů sloužících člověku je na světě mnohem více než těch divokých. Kterého byste si domů pořídili raději? Dromedára, nebo drabaře?

Turisté se vezou na dromedárech… nebo jsou to drabaři?
Kredit: Andries Oudshoorn, Wikimedia – CC BY-SA 3.0

Jeden, či dva hrby?

Jednohrbé velbloudy (Camelus dromedarius) najdeme v Asii, Africe (např. pověstná Sahara), ale i dalších koutech světa. Jedná se o domestikované, případně druhotně zdivočelé následníky původních volně žijících zvířat. Také o něco hůře snášejí nízké teploty a při chovu v našich podmínkách potřebují vytápěnou stáj. Říká se jim dromedárové.

Vlevo dromedár, vpravo drabař. Platí zde nepřímá úměra – čím více hrbů, tím méně písmenek…
Kredit: Jjron and Tekken50, Wikimedia – CC BY-SA 3.0

Dvouhrbí velbloudi (Camelus bactrianus), zvaní drabaři, mají krom většinové domestikované populace (kam patří oni výstavní hrbatí velbloudi, které můžeme často vidět v zoo) také zcela divoké příbuzné. Jedná se o vzácná kriticky ohrožená zvířata, jež najdeme výhradně na území Mongolska a severozápadní Číny v podhůří Himálaje. Někdy bývají řazena do samostatného druhu (Camelus ferus).

Takto vypadají dvouhrbí velbloudi z Himálaje. Od těch z našich zoo se poměrně hodně liší.
Kredit: Deepakundanlal, Wikimedia – CC BY-SA 3.0

Dvouhrbý velbloud je stavěn tak, aby vydržel extrémní podmínky asijské stepi a polopouště. Pro tyto oblasti jsou typické velké rozdíly mezi teplotami – studené zimy, v nichž 40 stupňů Celsia pod nulou není výjimkou, ale i letní horka, kdy sluncem rozpálený písek a kamení ohřívá okolní krajinu na více než 50 stupňů.

Končetiny velbloudů fungují jako takové písečné sněžnice. | Kredit: Bjørn Christian Tørrissen, Wikimedia – CC BY-SA 3.0

Dospělý dvouhrbý velbloud dosahuje hmotnosti i 1 000 kilogramů. Jednohrbí velbloudi bývají zhruba poloviční. Drabaři a dromedárové se mezi sebou mohou v zajetí křížit – jejich potomci se nazývají „nar“ a mají na zádech jediný hrb.

Mazlíček s ohromným užitkem

Pro člověka mají velbloudi velký význam. Domestikováni byli před několika tisíci lety, pravděpodobně v Asii. V nehostinných podmínkách pomáhali velbloudi lidem přežít. Poskytovali jim velmi kvalitní srst, z níž je možné tkát látky, přenášeli na svých hřbetech náklady i jezdce, bývali chováni pro maso i mléko. Zužitkovat lze také velbloudí trus (jako palivo), který obsahuje minimum vody.

Oblíbenou zábavou v Arábii jsou velbloudí dostihy. Na krátké vzdálenosti mohou velbloudi pádit rychlostí až 65 km/h (tedy srovnatelně jako závodní kůň), mají ale jisté problémy s ovladatelností a rychle se vyčerpají. Dostihy původně vypadaly tak, že se na velbloudův hřbet umístil velmi malý a lehký chlapec. Zvíře vyrazilo po dráze kupředu a na konci jej někdo chytal. V současnosti využívají Arabové při bohatě dotovaných závodech bezpečnější moderní techniku – „žokej“ na velbloudím hřbetě je robotický, a to včetně rádiem ovládaného biče.

Výdrž na dlouhé tratě při pomalém tempu mají však velbloudi enormní. Koráby pouště se pohybují tzv. mimochodem (kráčejí oběma končetinami na jedné straně těla naráz), přičemž se poněkud kymácí. Za 12 hodin urazí i 50 kilometrů, mají však obtíže s pohybem do větších svahů.

Rodinné vztahy

Dospělí velbloudi žijí v harémově založených skupinách s jedním dospělým samcem. V říji mohou být velbloudí samci nebezpeční i člověku. Delší dobu nepřijímají potravu a o své partnerky tvrdě bojují. Na důkaz dominance a k přilákání samice vystavují samci dromedárů na odiv nevábně vypadající růžový vak (zvaný v angličtině „dulla“), který jim visí ven z tlamy. Na rozdíl od ostatních kopytníků se velbloudi páří poněkud netypickým způsobem. Samec i samice v průběhu milostného aktu napůl sedí či klečí na zemi.

Páření velbloudů může působit poněkud… zvláštně. | Kredit: Desert, Wikimedia – CC BY-SA 3.0

Velbloudí samice rodí jediné mládě (vzácně dvojčata) po 13 měsíců trvající březosti. Do říje přichází velbloudice až po spáření se samcem, jedná se tedy o tzv. provokovanou ovulaci. S ohledem na délku odchovu porodí samice mládě přibližně jednou za dva roky. Pohlavní dospělosti dosahují mladí velbloudi mezi třetím a šestým rokem věku. Délka života velbloudů je poměrně vysoká, mohou se dožít i více než 50 let. Oproti koním tedy můžou svým majitelům sloužit téměř dvojnásobnou dobu.

Zdroje: biolib.cz, wikipedia.org