Rostlina welwitschie má podivné nejenom jméno. Ani její způsob života není obvyklý – rostlina v tomtéž okamžiku na jednom konci umírá a na druhém se opět rodí. Její listy jsou nejdelší z celé rostlinné říše. Dokázala tak po tisíciletí přečkat v africké poušti Namib. 

Welwitschie se dožívají stovek let. | Zdroj: Wikimedia Commons

Welwitschie podivná (Welwitschia mirabilis) si libuje zásadně v nehostinných podmínkách. Roste v poušti Namib na západním pobřeží Namibie a Angoly. Této oblasti na jihu Afriky se také někdy přezdívá „Pobřeží koster“. Welwitschie rostou na otevřených pláních, kopcích nebo ve vyschlých řečistích, kde na ně plný sluneční svit působí 300 dní v roce. Denní teplota vzduchu se pohybuje okolo 50 °C, zatímco v noci klesá až k 7 °C. Téměř vůbec zde neprší, a tak získávají welwitschie tekutiny i z ranních mlh pomocí svých listů.

Tato rostlina je vytrvalá a dlouhověká, vydrží žít staletí právě kvůli svému jedinečnému životnímu cyklu. „Welwitschie podivná, to je vlastně tuhý, pařezovitý kmen, a dva až tři tvrdé listy. Právě tyto listy časem na konci usychají a ve stejnou chvíli se u kořene zase zelenají. Zůstávají tak stále stejně dlouhé a přitom nové, jakoby znovuzrozené,“ citoval zpravodajský server Novinky.cz botaničku liberecké Botanické zahrady Jaroslavu Kolaříkovou.

Samičí šištice musjí být opylovány hmyzem. | Zdroj: Wikimedia Commons

Žije staletí

Welwitschie mají krátký stonek, dlouhý kořen a dva listy, které neustále dorůstají. Kořen sahá hluboko do země, aby za silných větrů dokázal rostinu dobře ukotvit. Pomáhá jí také získávat potřebnou vodu, které je v poušti nedostatek, tekutinu dokáže k rostlině dopravit až z hloubky 18 metrů. U velmi starých jedinců může mít kořen průměr až jeden metr a sahá do hloubky, která se zhruba rovná rozpětí listů této rostliny. Na konci je asi 3 metry dlouhý vlas. Horní část kořene slouží jako zásobárna vody. Dřevnatý stonek welwitschie dorůstá do výšky maximálně 50 cm.

Listy pouštní rostliny jsou vůbec nejdelší na světě. Jak už bylo řečeno, neustále dorůstají a mohou připomínat spíše dřevo. Někdy se rozdělí do několika pruhů, takže se může zdát, že má rostlina listů více. Nejdelší nalezené listy welwitschie jsou dlouhé 6,2 m včetně odumřelé části a široké 1,8 m. Tyto masy chrání rostlinu před větrnou erozí a poskytují potřebný stín půdě v blízkém okolí. Při dobrých podmínkách listy dorůstají 8 až 15 cm za rok, z toho vědci vyvozují, že největší stáří rostliny může být mezi 500 a 1000 lety.

Takto vypadá samičí rostlina. | Zdroj: Wikimedia Commons

Obtížné pěstovat v zajetí

Welwitschie jsou nahosemenné rostliny, nemají tedy květ. Rozmnožují se pomocí samčích a samičích šištic. Opylování provádějí především ploštice nebo brouci či motýli, takže welwitschie mohou být opyleny i na velkou vzdálenost. Semena dozrávají za zhruba 9 měsíců po opylení. Díky jejich blanitým křídlům je pak roznáší vítr, často čekají mnoho let na déletrvající deště, během kterých mohou vyklíčit.

Rostlina byla objevena v roce 1859. V africké poušti ji nalezl botanik a lékař Friedrich Welwitsch, po němž jsou tyto organismy pojmenovány. Rostlinu je ovšem obtížné pěstovat v zajetí, vytvořit podmínky pouště je téměř nereálné. „Jde o jednu z nejsložitěji pěstovatelných rostlin. Jakékoliv narušení zažitého přírodního běhu ji ohrožuje,“ vysvětlila botanička Kolaříková. Zatím se jako jedné z mála organizací daří tuto pouštní kuriozitu pěstovat liberecké zoo.

Zdroje: Novinky.cz, Wikipedia