Pražská zoologická zahrada se angažuje v několika projektech snažících se o záchranu živočišných druhů, kterým ve volné přírodě hrozí vyhubení. Mezi tato zvířata patří i kriticky ohrožený gaviál indický (Gavialis gangeticus).
Gaviáli jsou ve volné přírodě na pokraji vyhynutí. | Kredit: © Jiří Churaň
Volně žijící populace gaviálů indických čítá pouze něco málo přes 200 jedinců (z toho je pouze 20 dospělých samců), kteří obývají řeky severní Indie a Nepálu. Jejich stavy se během 20. století drasticky snížily zejména kvůli ztrátě přirozeného prostředí, těžbě písku, do nějž tito vzácní plazi kladou svá vejce, a kvůli omezení potravních zdrojů. Na vině jsou také rybářské sítě, do nichž se gaviáli zaplétají a následně hynou.
Pražská gaviálí skupina měla původně sedm členů, jedna samice však v roce 2009 uhynula na zánět žaludku.
Kredit: © Jiří Churaň
Gaviáli v Praze i Protivíně
Zoo Praha v rámci podpory ohrožených druhů chová v pavilonu Čambal skupinu gaviálů o třech samcích a třech samicích, kteří po dosažení pohlavní dospělosti budou mít možnost odchovat mláďata a vytvořit tak záložní populaci. Gaviáli dovezení do pražské zoo v roce 2008 se vylíhli v roce 2004; do Prahy tedy přišli jako velmi mladí. Ačkoli není přesně známo, jak dlouho gaviáli žijí, předpokládá se, že se mohou dožít až 60 let. Od roku 2011 chová skupinu gaviálů další česká zoo – Krokodýlí zoo Protivín.
Gaviáli mají 110 ostrých zubů, ale kvůli křehkým čelistem si jejich majitel na tužší kořist netroufne.
Kredit: © Jiří Churaň
Želvy tak mohou bezpečně využívat gaviálí taxislužby. | Kredit: © Jiří Churaň
Sousedi se gaviálů bát nemusejí
Ačkoli gaviálí zuby působí hrozivě, nejsou tito tvorové tak nebezpeční, jak se zdají: živí se takřka výhradně drobnými rybkami. Křehkost jejich čelistí jim totiž nedovolí útočit na tvrdší kořist. Proto si sladkovodní želvy, které gaviálům v Praze dělají společnost, mohou dovolit používat hřbet těchto krokodýlů jako dopravní prostředek nebo místo k odpočinku.
A jak je to s rybkami, které s nimi ve vodě žijí také? Ačkoliv ryby již pro gaviála potravu představují, ty ve společném akváriu mít strach nemusejí. Funguje tu přírodní syndrom „stejné nádrže“, kdy ryby znalé svého prostoru (například nádrže či tůně) pro predátora představují těžkou kořist, neboť mu jsou schopni rychle uniknout. I v přírodě gaviálové sežerou spíše rybu zraněnou či „ztracenou“. A v zoo si zase raději počkají na krmení.
Zdroje:
