„Hroši potí krev, nemají žádné parazity a jejich kůži nic neublíží, mají přece tuhou kůži.“ Když se to říká i ve známém rčení, tak na tom přece musí něco být. Nebo ne?
Hroch obojživelný tráví den ve vodě. | Kredit: Malcolm Macgregor, CC BY 2.0
Hrocha obojživelného (Hippopotamus amphibius) nalezneme ve volné přírodě pouze v Africe. Kdysi obýval veletok Nil a takřka celý kontinent jižně od Sahary, v současnosti se vyskytuje ostrůvkovitě ve stojatých a pomalu tekoucích vodách na méně než desetině původního areálu. Řadíme jej mezi sudokopytníky, mezi jeho blízké příbuzné však patří také kytovci. Hroším čelistem dominují veliké špičáky, které samci používají k vzájemným soubojům a mohou se jimi vážně poranit. Hroch je i přes svůj lenivý vzhled považován za jedno z nejnebezpečnějších afrických zvířat – v případě útoku dokáže být nebývale rychlý. Býložraví hroši spásají potravu převážně na souši, na pastvu vycházejí v noci. Za potravou se mohou za nachodit i několik kilometrů. Den tráví ponořeni ve vodě, která je chladí a chrání jejich objemná těla před sluncem.
Hroší kůže je tuhá pouze po vysušení. | Kredit: BS Thurner Hof, Wikimedia Commons, CC BY-SA 3.0
Kůže živých hrochů nikdy nevyschne
Kdyby hroší kůže skutečně byla tuhá a nepoddajná, jak se traduje, mohli by její majitelé zajisté trávit mnoho času na pevné zemi i ve dne bez obav z horkého afrického slunce. Skutečnost je ale jiná. Kůži hrocha můžeme označit za velmi citlivý orgán – její tloušťka sice činí místy až pět centimetrů, je ale zároveň i vydatně prokrvená a poměrně měkká. Pokud však hroší kůži důkladně usušíme, skutečně ztvrdne na kámen, jak můžeme pozorovat u leckterých muzejních exponátů. Této skutečnosti v minulosti využívali klenotníci; kůži sháněli k leštění nejtvrdších minerálů – diamantů. Upravíme-li tedy známé rčení na „sušenou hroší kůži“, směle jej můžeme uplatnit jako označení člověka, kterého se hned tak něco nedotkne. O živém hrochovi ale nic takového neplatí.
Opalovací mléko v barvě červené
Červený sekret slouží jako opalovací mléko.
Kredit: Chris Eason, CC BY 2.0
Hroch na těle prakticky postrádá chlupy (s výjimkou drátěné štětky na ocase sloužící k rozmetávání trusu) a jeho kůže je téměř hladká, bez vrásek. Po vodní koupeli na ní neulpívá žádné bahno, jaké coby prostředek proti slunečnímu záření s potěchou uplatňují například sloni. Vodu ztrácí hroch přes kůži pětkrát rychleji než savci chránění normální srstí.
S ohledem na vedra vládnoucí v jeho domovině však přece jen určitou ochranu pro kratší pobyt na souši potřebuje. K tomuto účelu slouží hrochovi speciální sekret, který vylučují kožní žlázy. Má červenou barvu, což dalo základ pověře o pocení krve. Jak ale zjistili vědci, jedná se spíš o jakýsi „opalovací krém“ s červenými pigmenty, který má navíc antibakteriální účinky. Barviva obsažená v tomto výpotku dokážou odstínit velkou část škodlivého UV záření.
Nepříjemný doprovod
Obtížní paraziti si nevybírají – komplikují život hrochům stejně jako jiným zvířatům. Často je napadají pijavice, které jsou ve stojatých vodách velmi běžné. Jeden druh pijavic se dokonce na hrochy specializoval a barvou těla napodobuje svého hostitele, aby nebyl tak snadno nalezen. S drobnými parazity by si hroši při své velikosti a schopnostech poradili jen těžko: naštěstí jim s péčí o tělo pomáhají poněkud šikovnější druhy ptáků i ryb, kteří se těmito parazity živí.
Některé druhy ryb pomáhají hrochům od parazitů. | Kredit: Brian Snelson, CC BY 2.0
Zdroj:
