Mihule: tajemný vodní tvor, který nepatří mezi ryby

Mihule jsou prastaré organismy, které se poprvé objevily pravděpodobně už v prvohorách. Stejně jako mnoho dalších živočichů však v současné době doplácí na hospodaření člověka s vodními toky, a tak není jejich výskyt na našem území příliš hojný. Navíc žijí skrytým způsobem života, a proto je povědomí o tomto živočišném druhu stále poměrně malé.

mihule mořská
Mihule mořská má velká nálevkovitá ústa. Kredit: NOAA Great Lakes Environmental Research Laboratory, Flickr, CC BY-SA 2.0

Na první pohled může mihule připomínat úhoře nebo paúhoře, s těmito rybami však nemá kromě tvaru těla nic společného. Mihule dokonce ani nepatří kvůli své odlišné fyziologii i morfologii mezi ryby, ale do primitivní skupiny kruhoústých obratlovců. Mihule totiž mají své hadovitě tvarované tělo bez párových ploutví zakončené velkými kruhovitými ústy. Ta mají tvar nálevky, jsou ozubená, přísavkovitá a často přesahují svou velikostí průměr zbytku jejich těla.

mihule mořská
Mihule mořská saje krev rybám. Sweeting, Roger [Photographer] (2016), Wikimeda Commons, CC BY-SA 3.0

Některé druhy mihulí, konkrétně třeba mihule mořská, používá svá ústa k sání rybí krve. Proto má například v Severní Americe velký podíl na úhynu lososovitých ryb. Přestože většinu života žije v moři, dříve se vyskytovala i v České republice, protože rozmnožování neboli tření mihulí probíhá ve sladkých vodách. Kvůli neúnosnému znečištění řeky Labe a budování vodních přehrad je však u nás již 100 let považovaná za vyhynulou.

Říční druh není dravý

V současné době je na území České republiky evidován pouze výskyt mihule potoční a m. ukrajinské. Mihule ukrajinská se však nachází už jen na jediné lokalitě, a to v Račím potoce ve Velkých Losinách a jejich počet se stále snižuje. Příčinami jsou pravděpodobně například nevhodné úpravy koryta či příčné překážky v toku. Proto patří mihule ukrajinská mezi kriticky ohrožené druhy.

mihule potoční
Mihule potoční je drobnější a za hlavou má sedm žaberních štěrbin. Kredit: Marco Martinoli, Flickr, CC BY-NC-ND 2.0

O něco lépe je na tom mihule potoční, kterou lze nalézt v povodí Labe, Odry a vzácně i v povodí řeky Moravy. Tento druh se neživí krví, ale detritem a organickými usazeninami v písčitých náplavech. Mihule potoční dosahuje průměrné délky 16 centimetrů a za hlavou má 7 žaberních štěrbin, které jí propůjčují charakteristický vzhled. Hřebet má tmavý, boky nažloutné a břicho do stříbrna. Není dobrý plavec, pohybuje se mrskavým pohybem, a proto je pro ni těžké ve vodě překonat byť i menší překážky.

Mnoho let larvou

Pro mihule je typický poměrně dlouhý životní cyklus, který zahrnuje stádium larvy. Žijí až pět let, z toho v průměru tři roky stráví jako takzvaná minoha, což je název pro larvální stádium, které se zahrabává do bahna. V dospělce se přemění na podzim před třením, které probíhá od března do června a poté samice klade jikry, které skrývají na dně štěrkem a kameny.

Štěrková dna jsou pro vývoj zárodků a poté i minoh klíčkové a jejich zachování či obnova je jedním z důležitých kroků ke znovuobnovení populací mihulí na našem území. Avšak pro návrat mihulí mořských a říčních je jediná naděje zlepšení kvality vody v Labi a jeho zprůchodnění oběma směry. Asi už nikdy ale nebude mihulí takové množství, jako dřív, kdy byly dokonce loveny jako delikatesa. Tito obratlovci se nesmazatelně zapsali do anglických dějin, protože král Jindřich I. údajně zemřel na přejedení dušenými mihulemi.

Zdroje: Časopis Živa, iRybářství, Místní rybářská skupina Odry, Zpravodaj Národního parku České Švýcarsko, Wikipedie, Wikipedie

(Zobrazeno celkem 203-krát, 1 zobrazení dnes)
Share

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..