Dosažení rychlosti plavání přes 100 km/h je ve vodním prostředí spíše vzácností. Plachetník ale kompromisy nedělá.
Plachetník na lovu. | Kredit: jidanchaomian, CC BY-SA 2.0
Plachetníci (r. Istiophorus) jsou půvabnými rybami, jejichž vzhledu dominuje mečovitě protažená horní čelist a obrovská hřbetní ploutev. Disponují velkou variabilitou ve zbarvení těla, mají dokonce schopnost barvoměny. Tradičně bývali plachetníci děleni do dvou druhů, poslední genetické výzkumy ale naznačují, že má celý rod jen jediného zástupce, plachetníka širokoploutvého (Istiophorus platypterus). Plachetníky najdeme v teplejších oblastech oceánů. Nejedná se o žádné drobečky – dorůstají i tří metrů délky a mohou vážit až 90 kilogramů. Potravou plachetníků jsou olihně a drobnější ryby, nejčastěji hejnové druhy, například sardinky. Specializace na lov těchto hbitých živočichů je hlavním důvodem rozvoje pozoruhodných tělesných adaptací plachetníků. I jejich nebývalé rychlosti.
Plachetník se blíži ke kořisti. | Kredit: Alexander Wilson
Podvodní gepard
Voda sama o sobě klade poměrně velký odpor, zdejší rychlostní rekordmani proto na rozdíl od savců či ptáků v průměru o něco zaostávají. Pro srovnání – střela z pistole opouštějící hlaveň rychlostí 300 m/s ztratí při kontaktu s vodou velmi rychle razanci a po dosažení tří až pěti metrů neškodně klesá ke dnu. Na první pohled velmi rychlí tučňáci „létají“ v tekutém médiu rychlostí blízkou 40 km/h, někteří kytovci (např. kosatky či sviňuchy) se umějí přiblížit tempu 60 km/h.
Rychlost plavání 110 km/h, kterou dokáže na kratší vzdálenost vyvinout plachetník, si žádá dokonale hydrodynamické tělo, perfektně hladké šupiny, výkonné svaly a statisíce let evoluční práce. Mečovitě protažený nos plachetníka rychlému pohybu vpřed napomáhá, velikou hřbetní ploutev však plachetníci při zvýšení akcelerace důsledně sklápějí k tělu.
Ploutve nejsou na ozdobu
Vysoká hřbetní ploutev může na první pohled při plavání překážet, avšak ve skutečnosti by toho bez ní plachetník moc neulovil. Samotná rychlost totiž při lovu nestačí. Plachetníci často spolupracují a nadhánějí si hejno vyděšených rybek ze strany na stranu. Zbytečné poranění křehkého nosního „meče“ nemohou riskovat, snaží se tedy svou kořist co nejvíce rozrušit a destabilizovat dříve, než přejdou k finálnímu útoku. Vzpřímená hřbetní „plachta“ jim v této chvíli významně pomáhá v obratech. Kořist navíc rychlé pohyby hřbetní ploutve snadno vystraši. Podobně fungují také rychlé záblesky barevných pruhů, které plachetníci na svých tělech v příhodných momentech ukazují.
V jednom okamžiku ale hra končí a je potřeba udeřit. Teď přicházejí na řadu zbraně. Ovšem pozor, nabodnout sardinku špičatým „mečem“, jak by se na první pohled nabízelo, je téměř nemožný úkol. Plachetníci proto používají extrémně prodlouženou část lebky spíš jako šavli a sekají s její pomocí do stran. Zde se opět naplno uplatní stabilizační funkce vzpřímené hřbetní ploutve. Umožní bleskurychlé zastavení, následuje pro lidské oko téměř nepostřehnutelné seknutí hlavou a omráčené rybky končí v žaludku predátora.
Z lovce kořistí
Extrémní pohybová dovednost i nemalé tělesné rozměry jsou pro plachetníky ve vztahu k člověku spíše nevýhodou. Stal se totiž velmi atraktivní rybou pro sportovní rybáře. Není snadné jej nalákat, při zaseknutí na udici tvrdě bojuje a odmítá vydat svou kůži lacino. Doufejme proto v posun morálního kodexu moderních rybářů. Krásný podmořský sprinter si rozhodně zaslouží, aby byl po těžkém boji se svým přemožitelem opět vypuštěn zpátky do moře.
Zdroj:
