Vlk hřivnatý: podobá se lišce a chodí jako žirafa

Vlk hřivnatý (Chrysocyon brachyurus) se od svých slavnějších příbuzných vlků obecných liší v mnoha ohledech. A to nejen vzhledem či stylem chůze, ale třeba i tím, že si rád smlsne na ovoci a neloví ve smečkách. Lidé ho pro jeho rezavou srst a typický vzhled hlavy nazývají jako Aguarasu nebo-li vysoká liška.

Vlk hřivnatý se svým vzhledem podobá lišce. Kredit: Ferrarezi Jr., Wikimeda Commons, CC BY-SA 4.0

Oproti ostatním vlkům se v jídelníčku vlka hřivnatého objevuje ve větší míře i rostlinná potrava. Přesto má zubní vzorec stejný jako ostatní psovité šelmy. Malý rozdíl je u uzpůsobení stoliček, které jsou málo ostré a spíše rozšířené. Jedná se o adaptaci na býložravou stravu. Pochutná si třeba i na ovoci, bobulích, hlízách, plodech palmy a nejvíce na plodech divokých rajčat Solanum lycocarpum, kterým se lidově říká vlčí jablko. Podle některých studií může tvořit téměř 50 % potravy.

Dlouhé nohy vlkovi pomáhají při orientaci ve vysoké trávě. Kredit: Rigelus, Wikimeda Commons, CC BY-SA 4.0

Lovecká strategie samotářského vlka se nepodobá dlouhému pronásledování, které provádí třeba vlk obecný. Je to způsobeno tím, že vlk hřivnatý neloví ve smečce, ale ani opatrným číháním jako lišky i přes to, že se jim svým vzhledem podobá. Vlk hřivnatý se při lovu pomalu pohybuje ve vysoké trávě. Jakmile si vytipuje kořist, rychlými skoky ji chytí a následně s ní několikrát prudce zatřese, aby došlo k rychlému usmrcení. Potom ji co nejrychleji sežere.

Vytrvalcem nebývá

Pro vlka hřivnatého není specifický pouze styl lovu, ale i jeho zvláštní způsob pohybu. Při chůzi se pohybuje naráz přední a zadní končetinou a váhu těla přesouvá na zbylé dvě končetiny. Výsledkem je právě ona typická houpavá chůze připomínající žirafy. Při běhu přesouvá zadní nohy dopředu až k předním nohám, což mu umožňuje vytvořit velké skoky. Zadní končetiny má mnohem silnější a delší než přední. To mu pomáhá při skocích, ale i k překonání překážek v krajině. Ovšem nevydrží běžet dlouho. Nemá ani důvod k vytrvalému běhu. Kořist loví skoky a nemusí se snažit ji pronásledovat.

Obývá pampy Brazílie, Argentiny, Bolívie a Uruguaye. V přírodě ho lze spatřit většinou jen vzácně, neboť se jedná především o plachého nočního tvora, který je charakteristický svou výškou. V kohoutku dosahuje velikosti 70 až 90 centimetrů, což se blíží téměř délce jeho těla. Ta se pohybuje od 95 do 105 centimetrů, ocas měří 35 až 45 centimetrů. Důvodem jeho výšky jsou dlouhé nohy, které zvíře zvýhodňují. Při pohybu ve vysoké trávě umožňují lepší orientaci v krajině. I přes svou velikost se však nejedná o nijak těžkého tvora. Nejčastěji váží kolem 20 kilogramů, ale záleží na jedinci. Mnohdy se udává rozpětí od 18 do 34 kilogramů.

Zdivočelí psi jako nepřátelé

Přirozených nepřátel nemá mnoho, přesto je zařazen do stupně ohrožení jako NT (téměř ohrožený druh). Nejvíce je ohrožen činností člověka: jeho přirozené prostředí se postupně mění na pastviny domácích zvířat a na pole. Lidé ho navíc nelegálně loví kvůli přesvědčení, že vlci mohou zardousit jejich ovce, ale i proto, že věří na zázračnou moc talismanů z vlků hřivnatých. Ani silnice pro ně nejsou bezpečné, nezřídka se stávají účastníky dopravních nehod. Problém pro ně představují i zdivočelí psi, kteří mohou vlky nakazit infekčními nemocemi.

V České republice jej lze vidět v mnoha zoologických zahradách. Na závěr je na místě zmínit, že vlk hřivnatý se vůči člověku se nechová nijak agresivně, spíše se vyznačuje plachostí.