Kterým směrem se vydáme tentokrát? Tušíte? Zatouláme se k dvounohým obratlovcům s křídly a zobákem. Gvačaro je totiž pták – a ne ledajaký. Orientuje se jako netopýr a v případě nouze by vám posloužil i jako lampička. Radost by z toho ale neměl.
Kdo se to tu skrývá v temnotě jeskyně? | Kredit: Gregory Smith, Flickr – CC BY-SA 2.0
Gvačaro jeskynní (Steatornis caripensis) je natolik podivným zvířetem, že má svoji vlastní čeleď (Gvačarovití) čítající jediný druh. Kdybychom použili starší název tohoto tvora, tedy lelek jeskynní, zvláštnímu jménu v titulku článku se vyhneme. Jenže jihoamerický gvačaro se od našich lelků v lecčems liší, a to nikoliv jen místem výskytu.
Pták, který miluje tmu
Gvačaro není zvláště velký. Jeho tělo měří do půl metru, hmotnost zvířete obvykle čítá do 500 gramů. Zato rozpětí křídel je již poměrně působivé, obvykle přesahuje 90 cm. V okolí zobáku má gvačaro několik citlivých vousků. Nohy jsou spíše zakrslé, pták je využívá minimálně, pouze k přichycení na stěnách. Potravu (např. ovoce) tito ptáci trhají v letu. Dlouhá křídla umožňují gvačarovi perfektně manévrovat na nevelkém prostoru, jejich specifický tvar také značně zpomalovat let, pokud je to potřeba.
Gvačaro snáší 2-4 bílá vejce. | Kredit: Anagoria, Wikimedia – CC BY 3.0
Na první pohled na jihoamerickém lelkovi zaujmou i korálkové oči – nejsou sice obrovské, mají však poměrně velké zornice. Gvačaro dokáže ze všech ptáků nejlépe využívat zbytky světla dopadajícího do oka, hustotu tyčinek (buněk rozlišujících světlo a stín) má dokonce nejvyšší mezi obratlovci. Všechny tyto vlastnosti směřují k jedinému – obratnému pohybu v noci, a to dokonce i v naprosté temnotě jeskyní.
Opeřený netopýr
Sebelepší úpravy oka vám však nepomohou, pokud všechna světla zhasnou. Žádné oko nedokáže vidět v naprosté tmě, aniž by mělo k dispozici slabé zbytkové světlo měsíce či oblohy. Gvačaro má však řešení i pro tuto situaci. Podobně jako netopýři využívá echolokace, tedy navigace pomocí zvuků. V případě gvačara jde o ostré klapání, které lidské ucho dokáže slyšet – v naprosté tmě vydává pravidelné zvuky a po zhodnocení jejich odrazu dokáže určit překážky v letové dráze. Podobná schopnost je mezi ptáky vzácná, ovládá ji pravděpodobně jen několik druhů svišťounů (tedy příbuzných našeho rorýse).
Poněkud rušná nahrávka z jedné gvačaří jeskyně – slyšet je echolokační klapání i vřískavé zvuky.
Tučná mláďata větší než rodiče
Gvačary najdeme na severní polovině jihoamerického kontinentu a na ostrově Trinidad. Pro jejich výskyt je tropické pásmo nezbytné, potřebují totiž celoroční přísun ovoce, kterým krmí i své potomky (což je u ptáků poměrně neobvyklé). Hlavní složkou stravy jsou plody palmy olejné a tropických vavřínů. Pří shánění něčeho k snědku může gvačaro denně odlétat až 100 km daleko. Pro odchov potomků potřebují gvačarové jeskynní prostory, vezmou ale zavděk i propastmi či skalními policemi. Odpočívat mohou také na stromech či v lesích, nejsou tedy na jeskyně vázáni každodenně.
Gvačaro v přirozeném prostředí. | Kredit: Dominic Sherony, Wikimedia – CC BY-SA 2.0
Jedná se o ptáky společenské, hnízdí v koloniích a udržují stabilní dlouholeté páry. Naráz odchovávají obvykle 2–4 mláďata, která rodiče zásobují tučným ovocem. Mladí, dosud neopeření gvačarové jsou proto obtloustlí cvalíci, hmotností přesahují dospělce až o 50 %. V minulosti byla tato mláďata domorodci vybírána z hnízd a vařena, neboť poskytovala vydatný zdroj oleje. Též prý bylo možné zabité tučné mládě nabodnout na tyč a bez další úpravy použít jako hořící pochodeň. Tomu pravděpodobně odpovídá i anglický název gvačara, „oilbird“, tedy „olejový pták“. Podobně jako u jiných zvířat však není pro gvačary člověk přímou hrozbou – mnohem více jim uškodí nepřímo, v tomto případě především odlesňováním jejich přirozeného prostředí.
Zdroje:
