Tayra? Eira? Hyrare? Motete? Pořád nic? A co třeba kuna brazilská? Až podle poslední varianty názvu elegantní šelmičky získá většina z nás představu, do které části živočišné říše se dnes vydáme. Pozorní návštěvníci pražské zoo ale budou mít jasno mnohem dříve a exotický název přiřadí k jeho nositeli poměrně snadno. Metropolitní zoologická zahrada tyto mrštné atlety chová již přes deset let.

Tayra – „medvídek“ se zabijáckými instinkty. | Kredit: The Next Gen Scientist, Flickr – CC BY 2.0

Dokonalý predátor

Kunovité šelmy nevynikají zvláštní velikostí. Kdyby ale dorůstaly rozměrů levharta, nepřáli bychom si je potkat. Jedná se totiž o vynikající lovce a velmi přizpůsobivé tvory. Obratně utíkají po zemi, poskakují ve skalách, mnoho z nich perfektně ovládá pohyb v korunách stromů. Zakousnou, co jim přijde do cesty – hlodavce, ptáky, ještěrky, mohou vybrat ptačí hnízda či vlézt do nor u paty stromů. V kombinaci se silnými čelistmi a vysokou inteligencí jde o mimořádně zdatné lovce (ale i sběrače). Tayru (Eira barbara) však v evropské přírodě nepotkáme. Jejím domovem je Jižní a Střední Amerika, ve své domovině však řádí podobně jako oba dva druhy našich kun – lesní a skalní.

Hyrare se bez problémů pohybuje i ve větvích stromů. | Kredit: Rillke, Wikimedia

Velikostí se tayra blíží větší kočce, váží 3–7 kilogramů. Kulaté uši připomínají medvěda, dlouhý hustě osrstěný ocas pomáhá při skocích a koordinaci velmi rychlých pohybů štíhlého těla. Srst mají tato zvířata hnědou až černou. Hlava bývá světlejší, béžová až šedavá, může nabývat zlatého odstínu. Na hrudi často najdeme nažloutlé odznaky. Poměrně často (oproti jiným kunovitým šelmám) se v populaci vyskytují i albíni či zvířata ve žluté barevné fázi. Zadní nohy má tayra o něco delší než přední a pohybuje se pro kunu typickými přískoky. Samozřejmostí jsou silné nezatažitelné drápy nutné pro bezpečný pohyb ve větvích, ale i hrabání, je-li zapotřebí.

Ostré drápy na stromech nekloužou.
Kredit: André Azevedo Praude, Wikimedia – CC BY-SA 2.0

Přizpůsobivost kuny brazilské je obdivuhodná. Není vázána na konkrétní biotopy – najdeme ji v nížinách i horách (do 2 400 m n. m.), v sušších oblastech i deštných lesích či na lidmi obhospodařovaných plantážích. Zalesněným územím však dává přednost. Obývá více než polovinu plochy jihoamerického kontinentu. S ohledem na územní rozsah výskytu nepřekvapí množství poddruhů – v současnosti jich vědci rozlišují devět.

Díky své adaptabilitě a schopnosti přežívat po boku lidí jsou tayry stále velmi početné a patří mezi málo dotčené druhy. Pouze v Mexiku jejich stavy kolísají. Jedná se také o šelmy poměrně plodné – za sezónu přivedou na svět 1–3 mláďata, která se osamostatňují do deseti měsíců. Americké kuny se dají snadno ochočit, leckdy je proto domorodci využívali k chytání hlodavců.

Sním cokoliv

Zvířata lze podle potravních nároků rozdělit na specialisty (vyhledávají pouze striktně vymezený typ potravy) a oportunisty (využívají velké množství zdrojů). Tayra jednoznačně patří do druhé skupiny. Nejčastější kořistí této šelmy bývají drápkaté opice, hlodavci (aguti) a plazi (např. leguáni). Sbírají ale též bezobratlé, vybírají hnízda ptáků, živí se šťavnatým ovocem a včelími plástvemi.

K nalezení potravy používá tayra primárně čich, při cestách po teritoriu urazí v průměru 6 km denně. Inteligence těchto šelem je dovedla k pokročilým metodám zisku potravy. Tayry dokážou „uskladnit“ nezralé plody některých druhů banánovníků (v této fázi nepoživatelných) do vybraných skrýší. K ovoci, které mezitím uzraje, se za několik dní vrátí a vyžerou poživatelnou dužinu.

Kuny brazilské dávají přednost zalesněným oblastem. | Kredit: Jairmoreirafotografia, Wikimedia – CC BY-SA 4.0

Tayra je aktivní především za dne. Často se pohybuje samotářsky, lze však potkat i skupiny o několika zvířatech. Ke komunikaci s dalšími „kolegy“ využívají hyrare výrazné pachové žlázy. Úplně voňavé zvířátko vhodné pro chov v bytě proto nečekejme, byť by nás jeho nápadité kousky i tanec ve větvích mohly bavit dlouhé hodiny. V Čechách v současnosti najdeme hyrare pouze v pražské zoo, kde se je v roce 2011 podařilo poprvé rozmnožit. V zajetí se tyto aktivní šelmy mohou dožít až 18ti let.

Zdroje: en.wikipedia.org, Zoo Praha