Venkovští hafani mnohdy dostanou zbytky od večeře svých pánů – a samozřejmě i obrané kosti. Pro městské psy však kosti v mističce bývají tabu, jejich majitelé se obávají závažných poruch trávení. Která strana má pravdu? Mohou psi bezpečně pojídat kosti? A pokud ano, jaké?

Kost k večeři vašeho pejska pravděpodobně velmi potěší. Co na to ale jeho žaludek?

Prapředci našich čtvernohých domácích společníků skutečně nechroupali granule. Živili se tím, co ulovili, leckdy i malými obratlovci a pernatou zvěří. Domnívat se, že z ulovených zajíců vlci důsledně odpreparovali kosti a poskládali je vedle na hromádku, nás ani nenapadne. Proč tedy mají majitelé „moderních“ psů z kostí takový strach?

Každodenní granulky – zajisté zcela zdravé, leč možná poněkud… nudné.
Kredit: Marco Verch, Flickr – CC BY 2.0

Není kost jako kost

Na rozdíl od nás, lidí, s sebou vlci nenosí vařiče a kořist tedy konzumují výhradně syrovou. Zde je hlavní kámen úrazu. Psi by v žádném případě neměli dostávat kosti tepelně upravované! Vařením totiž zkřehnou a působením psích zubů se lámou do ostrých štěpin. Rovněž budou pro psa hůře stravitelné. Velmi nebezpečné jsou po tepelné úpravě především dlouhé duté kosti drůbeže, ale i další zbytky mohou psům značně zkomplikovat trávení. Pokud tedy budeme uvažovat o přídavku kostí do psího jídelníčku, zaměřme se výhradně na kosti syrové.

Majitelé, kteří krmí své psy metodou „BARF“ (bone and raw food) se kostem ve stravě svých mazlíčků nevyhýbají.
Kredit: smerikal, Flickr – CC BY-SA 2.0

Síla zvyku

Další skutečností, kterou musíme vzít v úvahu, je současná strava psů. Málokdo krmí pejska přírodě blízkým způsobem, tedy syrovým masem s přílohou. Většinou plníme mističky granulemi (leckdy rozmočenými ve vodě) či masovou konzervou. Taková strava může být obsahem živin perfektně vyvážená, silné psí čelisti ale přicházejí o své základní zaměstnání. V případě kostí přitom nejde jen o nějakou balastní hmotu – obsahují velké množství cenných látek, jako je např. fosfor a vápník, jejich žvýkání navíc pomáhá udržovat zuby v dobrém stavu.

Jednostranně krmeným psům zleniví trávicí systém

Pokud nečekaně přihodíme „granulovému“ psovi velkou syrovou kost, pravděpodobně mu dá zabrat. A to nejen z hlediska náročnosti žvýkání, ale především s ohledem na trávicí systém. Nárazový příjem kostí může vyvolat zácpy či závažnější zdravotní komplikace. Psi, kteří se živí výhradně granulemi či konzervami, mají méně agresivní žaludeční šťávy, rozkládají proto kostní hmotu hůře.

Trávení si však mohou postupně vytrénovat. Žaludek a střevo psa se navíc proti ostrým částem v potravě dokáže od přírody bránit. V případě kontaktu sliznic s ostrou hranou se ohrožené místo stáhne a nebezpečný kousek posune do bezpečnější pozice (jedná se o tzv. „jehlový efekt“). Tento obranný reflex však může u průmyslově krmených psů vyhasnout, proto je lepší krmit psa kostmi průběžně již od nízkého věku.

Dostatečně velká kost slouží především jako hračka.

Jaké kosti jsou vhodné?

Rozhodně nebude naším cílem, abychom museli po zkrmení kostí urychleně vyrazit na veterinu. S výběrem proto raději opatrně. Obecně jsou vždy vhodnější kosti přiměřeně obalené masem, které lépe nastartují trávicí proces. Vliv na snadné strávení kostí má krom druhu i stáří zabitého zvířete – kosti mladších jedinců (např. kuřat) jsou vhodnější a měkčí. Problémy by proto neměly vznikat při zkrmování kuřecích skeletů (bez dlouhých kostí) a křídel či krků (včetně kachních). Pocházejí z mladé drůbeže a jsou poměrně masité. Dobře stravitelné bývají i hrudní kosti a žebra telecí či jehněčí.

Značnou zábavu přinesou psům velké kosti „na hraní“ (např. stehenní hovězí), z nichž se sice do žaludku mnoho nedostane, psa však na dlouho zaměstnají. Za nepříliš vhodné se považují kosti vepřové, neboť bývají více zmineralizované. Rovněž tuhé kloubky vepřových nožiček mohou psům způsobit střevní problémy. Velikost podané kosti přizpůsobíme také rozměrům našeho pejska, čivavu pravděpodobně velkou hovězí kostí moc nepotěšíme, s kuřecím krkem si ale hravě poradí.

Nechceme-li krmit kostmi, dopřejme psům alespoň žvýkací hračky. „Kosti“ z buvolí kůže je zabaví a zaměstnají žvýkací svaly. | Kredit: Shane Adams, Wikimedia – CC BY 2.0

Pes může prožít celý život, aniž by poznal jedinou kost. Strádat nebude, jeho trávení se vyladí na jednotvárné „sušenky“. Pokud však chceme podpořit přirozené chování čtvernohých kamarádů a dodat jim trochu radosti do života, není od věci ke stravě pravidelně přidávat „bezpečné“ kosti. Riskujeme jediné – že se nám pak pejsek nebude chtít ke sterilním kosmonautským granulím vracet.

Zdroje: Can I give my dog…?, PESWEB