Liger, tigon, liopard… ? To nejsou nadávky, nýbrž poněkud složitější názvy potomků kříženců velkých koček: lvů, tygrů, levhartů a jaguárů. Někteří z nich výrazně přerůstají své rodiče.

Samec a samička ligera, Everland amusement park, Jižní Korea
Kredit: Hkandy, Wikimedia Commons –– CC BY-SA 3.0

Velké kočkovité šelmy (podčeleď Pantherinae), tedy ty nejznámější: tygři, lvi, levharti, jaguáři a irbisové, jsou podčeledí šelem kočkovitých. Je pro ně typická např. kruhová zornice oka, hlasitý řev související s částečně chrupavčitou jazylkou a konzumace potravy vleže, nikoliv v podřepu. Také mají obvykle skvrnitou srst a jsou samotářské – tedy až na lvy, kteří, coby králové zvířat, musejí mít vždy něco extra.

Lidstvo velké kočky odjakživa fascinovaly. A protože každý člověk je tak trochu experimentátor, nabízela se otázka, zda by třeba nemohla mít tygřice mláďata se lvem. Mulu i mezka už jsme si vyzkoušeli, zebra s koněm se také nějak podařila, proč se tedy nepustit do neprobádaných končin s poněkud divočejšími zástupci živočišné říše. Co tedy kočičí kříženec?

Jedna velká rodina

Příbuzenství velkých koček je poměrně blízké. Čistě z pohledu genetiky je jejich křížení možné, kříženci však obvykle nejsou plodní a není tedy dost dobře možné dlouhodobě udržovat vícegenerační linii „levhartotygrů“. Příroda si své druhy udržuje „nepomíchané“ ještě jedním mechanismem, kterému se říká etologická bariéra. Odlišné druhy se liší i chováním a namlouvacími rituály. Pokud by se tedy potkala levhartice se lvem (což se samozřejmě stát může) a oba byli zrovna svolní k páření, velmi rychle zjistí, že si vůbec nerozumějí a spíše se poperou, než zplodí potomstvo.

Při chovu šelem v zajetí je však situace jiná. Jednak se spolu mohou setkat zvířata, která by jindy dělily kontinenty (např. jaguár se lvem), navíc se často jedná o několikátou generaci odchovanců v lidské péči a jejich divoké pudy i vzorce jsou již poněkud otupělé a zmatené. Občas tedy takové „experimentální“ páření vyjde a má-li chovatel štěstí, narodí se poněkud zvláštní koťata.

Zmatení jazyků

Názvosloví pro křížence velkých koček vychází z angličtiny. Důvod je zřejmý – v našich končinách nikdy nebyl dostatek velkých koček k podobným pokusům, navíc zde ani jeden druh v přírodě nežije. Pro mulu i mezka proto v češtině slovní výraz máme, u šelem si musíme vhodný název vypůjčit. Obvykle se využívá kombinace částí výchozích slov označujících rodiče. Platí pravidlo, že první část názvu křížence označuje otce, druhá matku. Mluvíme-li tedy o křížení lvů a tygrů („lion“ a „tiger“), získáme termín liger pro potomka lva a tygřice či tigon pro mládě lvice a tygřího otce. Jagupard (ale též jagulep či jagleop) je výsledkem intimních hrátek samce jaguára a leopardí samičky („jaguar“ a „leopard“). Jedná-li se v případě výsledného křížence o samičku, přidáváme ještě koncovku „ess“ (např. tigoness), tato nuance se ale obvykle do češtiny nedostane.

Leopon = táta leopard, máma lvice

A co všechno se již vyzkoušelo? Leccos. Krom výše uvedených je známý třeba jaguon, jagger, liguar… Někdy se jednalo o křížení cílené, jindy se čirou náhodou dostala samice do sousední klece. Vzhledem k tomu, že samičí potomci křížení mohou být plodní, dostaneme se i např. k „litigonům“ nebo „tiligerům“, či až až k absurdnostem typu „li-liliger“, coby potoka třetí generace různých křížení mezi lvem a tygrem. Tiligery jako první odchovala ZOO Garolda Wayna v Oklahomě:

Superkočka jménem liger

Rozebírání jednotlivých kříženců by vydalo na předlouhý článek, zastavme se tedy u toho nejznámějšího a možná i nejčastějšího. Jedná se bezpochyby o ligera jehož tělesná velikost i hmotnost nabývá enormních hodnot, tím spíše, použijeme-li ke křížení ussurijskou tygřici coby zástupce největšího známého tygřího poddruhu. Obří velikosti dosahují tato zvířata údajně proto, že jejich otec, lví samec, předává potomkům gen pro větší vzrůst. V nekřížené lví populaci se však extrémní velikost neprojeví, neboť je tento gen neutralizován růstovým inhibitorem, který předává potomstvu lvice. Tygří samička, která je matkou ligera, však nic takového neumí, jeji potomek proto většinou přeroste oba rodiče.

418 kilogramový liger Hercules, Miami’s Jungle Island
Kredit: Maxitup16, Wikimedia Commons – CC BY-SA 3.0

V minulosti mohli ligeři vzácně vznikat i v přírodě, neboť se tehdy areál výskytu obou šelem překrýval. V současnosti se jedná o výhradní produkt zoologických zahrad či soukromých chovů. Ligery známe již přinejmenším z počátku 19. století. Mnoho z nich se však vůbec nedožije porodu a zahynou již během embryonálního vývoje. Pokud se přesto narodí, často trpí různými vadami, mnohdy i v souvislosti s překotným růstem. Hmotnost ligerů se může blížit až ke 400 kilogramů. Pro srovnání, samec ussurijského tygra dorůstá maximální hmotnosti 300 kg, nepočítáme-li vysloveně překrmené jedince. Největší známý liger s příznačným jménem Hercules však váží dokonce 418 kilogramů, měří 3,33 m na délku a 1,25 m na výšku. Něco takového by člověk v přírodě potkal skutečně nerad…

Zdroj: Wikipeda, YouTube