Pokud bychom vyhlásili konkurz na nejbizarnějšího savce planety, luskoun si rozhodně zaslouží umístění v první desítce. Zatímco hrabáče, pásovce i lenochody zná veřejnost díky zoologickým zahradám poměrně dobře, „luskouna“ zní jako něco z potřeb pro kutily. Zamiřme proto na krátký výlet do tropů, kam luskouni patří, a zkusme přiřadit k podivnému jménu i pár zajímavostí.
Najdi svého mravence
Luskouni (Pholidota) jsou zvířata skvěle vybavená k lovu hmyzu. Veliké drápy předních končetin pomohou mravenčí nebo termití pevnosti rozlámat a a k dobře ukryté potravě se dostat.Protáhlé bezzubé čelisti a dlouhý jazyk neustále zvlhčovaný lepkavými slinami jim umožňují prozkoumat každou skulinu, v níž by se mohlo skrývat chutné bílkovinné sousto.
Vzezřením připomínají luskouni mravenečníky, podle zoologických poznatků však nepatří mezi chudozubé (Xenarthra), nýbrž do blízkého příbuzenství šelem. Se jmenovanými mravenečníky však mají společného překvapivě hodně – absenci zubů, dlouhý lepkavý jazyk i protáhlý tvar hlavy, podivnou chůzi po kotnících předních nohou s drápy vytočenými do stran i ekologickou niku. U obou živočišných skupin najdeme druhy specializované na život v korunách stromu i druhy pozemní.
Za podobnost s mravenečníky vděčí zcela nepříbuzná zvířata především stejné potravní specializaci – celá tělesná stavba se v obou případech podřizuje potřebě probourat se do hnízd mravenců či termitů a vytáhnout je z dlouhých chodeb. Luskouni obývají starosvětské tropy (Afriku a Asii), mravenečníci žijí v Americe. Dospěje-li evoluční vývoj nepříbuzných zvířat ve vzdálených koutech světa k podobnému výsledku, hovoříme o tzv. konvergenci.
Luskouny od mravenečníků ovšem poznáme snadno, na hřbetě mají místo srsti šupiny, visící luskoun tedy opravdu připomíná šišku. Šupiny slouží luskounům jako brnění, bohužel jsou velmi ceněnou surovinou v asijské medicíně, stejně jako např. rohy nosorožců.
O šupinách a nepříjemném pachu
Marná sláva, luskouni jsou velice chutní. Afričané si jejich masa cení a divoká zvěř jimi rovněž nepohrdne. Máte-li takovou pověst, je třeba vlastní šťavnatou svalovinu co nejlépe ochránit. Luskoun vás rozhodně nepokouše – nemá čím. Aby mohl pohlcené mravence dobře strávit, musí mu pomoci svalnatý žaludek i spolykané kamínky.
K obraně mu však výborně poslouží drápy, brnění, a pokud to pořád ještě nestačí, ještě je tu strategie „na tchoře“. Z řitních žláz totiž dokáže vystříknout páchnoucí sekret. O luskouna, který se v bojovém postavení svine do klubka s keratinovými šupinami trčícími do všech stran, se můžete nepříjemně pořezat. Brání se také aktivně máváním dlouhým ocasem. Konflikty však málokteré zvíře vyhledává cíleně – luskoun se raději ukryje v zemních norách či dutých stromech. A ještě jedna zajímavost – není v lidských silách svinutého luskouna narovnat. Takové břišní svaly jako on nemá ani kulturista.
Tento luskoun se stal objektem zájmu několika lvů. Poté co si lvi s luskounem pohráli a zjistitli, že z toho žádné jídlo nebude, luskoun nezraněn odešel.
Pokračování příště – o tom, proč luskounům hrozí vyhynutí.
Zdroj: Wikipedia, PangolinRehabilitationCenter.com