Šumavský národní park je považován za velkou organizaci, ale kromě toho, že tato společnost opravdu veliká je, jen málokdo má konkrétní představu, co a jak provozuje. Aktivity jsou to z principu veřejné, ale ne všechny jsou příliš viditelné. NP Šumava se nestará jenom o šumavské lesy, ale i o ty, kdo v nich žijí.
Stanice v Klášterci se stará o handicapovaná volně žijící zvířata
Národní park Šumava provozuje také záchrannou stanici v Klášterci u Vimperka, která pomáhá postiženým, tedy většinou těžce zraněným zvířatům, a to bez rozdílu druhu. Náš redaktor mohl vidět na vlastní oči péči o poraněné káně, nalezeného maličkého ježečka i akutní ošetření žraloka – na redaktorově botě.
Mezi pacienty zde převažují ptáci, zejména dravci a sovy. Mnohá zranění jsou způsobena nárazem na dráty elektrického vedení, o mnoho se „přičiní“ člověk svojí ledabylostí, například když seká trávník a opomene z tohoto prostoru vyplašit různou zvířecí droboť, jako jsou ježci nebo mláďata zajíců a podobně. Zásah sekačkou bývá opravdu brutální, většinou letální, a oběť vypadá, jako by ji někdo sekl šavlí.
Jsou i pacienti, kteří mají při takovém střetu s civilizací více štěstí. Jeden takový malinký ježek je nyní v péči stanice a zdá se, že ho čeká nadějná budoucnost.
Kromě sov a ježků ve stanici nalezneme i poštolky a krkavce
V areálu stanice je několik voliér, ve kterých jsou klienti, nebo řekněme pacienti umístěni. Voliéry jsou jednou týdně přístupné veřejnosti, což ovšem zvířecí rezidenti dost špatně snášejí. Koneckonců jsou to dravci, kteří mají v sobě geneticky zakódováno, že velký dvounožec znamená nebezpečí, a těsná blízkost lidí je viditelně stresuje.
Za sovami do Borových Lad
Kromě tohoto málo známého zařízení jsou tu ale mnohem populárnější soví voliéry (přístupné pro veřejnost šest dní v týdnu) v nedaleké obci Borová Lada. Tyto voliéry nejsou jen nějaké klece: jde o starý lom, který je překrytý sítí velikou jako cirkusový stan a také tak tvarovanou.
Mezi puštíky, sovicemi a výry
Návštěvník se tu tedy prochází vlastně na volném vzduchu. Dno lomu je zarostlé, rostou tu stromy a keře, celek působí jako výsek z přírody. Sovy zde jsou na letním bytě – na dobu, kdy nemrzne; v zimě se stěhují do stanice v Klášterci. Jsou tu sovy pálené, puštíci, výři, sovice sněžné.
Téměř všichni obyvatelé voliéry posedávají na stěnách lomu nebo na stromech, zkrátka se snaží být od návštěvníků tak daleko, jak to jenom jde. I tady je zřejmé, že přítomnost dvounohých predátorů je stresuje a vede je k extrémní obezřetnosti. Jedinou výjimkou je fotogenický párek sovic sněžních, které se přibližují až na metr k ochozu pro veřejnost.
Sovice vypadají jako krásné, načechrané hračky, ovšem jenom do chvíle, než zahlédnete jejich spáry, zakončené drápy ostrými jako jehly a dlouhými skoro dva palce.
Záchranná stanice má ale o dost širší záběr, můžeme tu zaznamenat činnost výchovnou, jakou je výchova krahujce, nebo vzdělávací, tedy dopravní výchovu srnčí zvěře. Ale o tom někdy jindy.