Vlci se do Evropy vracejí a nastražené fotopasti přinášejí nová svědectví o jejich výskytu na našem území. Již není pochyb o tom, že se tyto šedé šelmy v Čechách zabydlují. Máme se jich obávat? Loví skutečně ve velkém ovce? Nebo je více zajímají červeně oděné holčičky, jak se dosud vypráví v pohádkách?

Zpohodlnělé lesní kopytníky návrat vlků nejspíš netěší. Někteří myslivci, domnívající se, že jim vše živé v lese patří, také nejsou z vlčí konkurence nadšeni. A právě to je pro šelmy veliká hrozba…
Kredit: Isster17, Wikimedia – CC BY-SA 4.0

Vlk vzorem obdivu i nenávisti

Vlk byl v mytologii symbolem nesmiřitelného nepřítele, darem pro ďábla, ale i vzorem obdivu. Po boku trůnu severského boha Ódina lehávali dva vlci, Geri a Freki, zatímco na život jejich pána čeká obrovský Fenrir.  Dobrým slovem Františka z Assisi zkrotl divoký vlk z Gubbia. Jiná, vlku podobná šelma, děsila Francouze pod jménem Gévaudanská bestie. Ovčáci po celé Evropě se v dávno minulých dobách báli o svá stáda. Byl však jejich strach oprávněný, nebo na vlčí řádění sváděli prostí pasáčci chybějící upytlačené ovce, jimiž si přilepšovali na úkor bohatšího majitele stáda?

(Vlčímu) životu nebezpečné pohádky…

Poslední (a první) vlci

Ať již tomu bylo jakkoliv, na našem území neměli lidé vlky v lásce. Šelmy „staré éry“ byly pronásledovány a plošně vyhubeny již před téměř třemi sty lety. Zabití posledních vlčích mláďat je doloženo z panství Hukvaldy roku 1823. Zastřelení osamělých zvířat migrujících přes naše území dokládají památeční zprávy i pomníčky. Na Šumavě poslali svého „posledního“ vlka na onen svět roku 1874, na Vysočině tuto událost datujeme do roku 1830. Z Lužice u severní hranice republiky pochází údaj 1904, z Beskyd pak 1914.

Moderní éra šedivých šelem se v Čechách začíná psát počátkem 21. století. Souvisí se zvýšenou ochranou vlků v sousedních státech, větší zalesněností krajiny, příznivějším postojem veřejnosti a snad i shovívavějším pohledem dětí na pohádku o Karkulce. Osamělé vlčí kusy, vyslanci silnějších populací za hranicemi, tu a tam přecházejí na naše území a hledají vhodný prostor k životu. Životaschopnou populaci ale zakládá až rodina. Teprve narození vlčat na Kokořínsku v roce 2014 lze vnímat jako skutečný návrat vlků do Čech.

Fotopast zachytila v roce 2014 mládě vlka na Kokořínsku. | Kredit: AOPK ČR, Vesmír

Potrava na dosah

Čím se ale živí současní čeští vlci? Víme, že tyto šelmy mohou mít jídelníček velice pestrý. Dokážou strhnout jeleny, losy i divoká prasata. Umějí chytat různé druhy hlodavců. Přiživí se žábami či rybami a potravu doplní trochou vegetace a bobulí. Objevují se také hlášení o ztrátách na domácích zvířatech, nejčastěji ovcích. Současné zákony dovolují požádat o finanční kompenzaci – poškozenému majiteli je suma za zabité zvíře proplacena, pokud odborník potvrdí útok zákonem chráněné šelmy. Toto opatření se vztahuje na ztráty způsobené rysem, vlkem i medvědem a má sloužit jako prevence zbrklého odstřelu vzácných živočišných druhů, které mohou chovatelům průběžně snižovat zisky.

Potravou vlků jsou nejčastěji kopytníci
– v tomto případě sob. | Kredit: Denali NPS, Wikimedia – CC BY 2.0

V praxi se zatím ukazuje, že tento způsob ochrany funguje dobře a velcí predátoři se pomalu vracejí. Jejich role v udržení zdravých populací lovné zvěře je klíčová, nelze se ale divit, že občas přiberou do svých čelistí i nechráněnou ovci. Osobní konflikty mezi lidmi a vlky však ze současnosti doloženy nejsou, plaché šelmy se člověku bez výjimky vyhýbají.

Zprávy z Německa vlkům vylepšují pověst

Pokud se chceme z pole teorií přesunout k mnohem přesnějším statistikám, podívejme se na výzkumy sousedů Němců. U nich se vlci zabydleli o pár let dříve a vznikající populace našich vlků obvykle zakládají právě zvířata migrujících ze severu. Vědci z výzkumného institutu v Görlitz před několika lety publikovali výsledky studie sledující potravní zvyklosti vlků v prvních osmi letech po jejich novodobém návratu.

Rozbor více než 3 000 vlčích exkrementů a analýzy jejich obsahu mohou chovatele do budoucna uklidnit. Divocí kopytníci činí více než 96% podíl vlčí potravy. Nejčastěji se jedná o srnce (55,3 %), jeleny (20,8 %) a divoká prasata (17,7 %). Necelá tři procenta potravy činili zajíci. Domácí dobytek byl v potravě divokých vlků zastoupen méně než jediným procentem.

Dokud je divokých zvířat dostatek, vyhýbají se vlci riziku střetu s elektrickými ohradníky i hlídacími psy. Složení potravy vlků může být variabilní v čase, mění se však spíše poměr většinových složek. Počet útoků na ovce by měl klesat také s uvědoměním a prevencí jejich majitelů – ovčácký pes vlka velmi spolehlivě odradí.

Doufejme tedy, že pro plaché šedivé šelmy zůstane v naší civilizované krajině trocha prostoru i do budoucna. A že lidé budou žít po jejich boku bez obav.

Vlci mají v rámci druhu velké rozpětí ve velikosti i stavbě těla, tento pochází ze Španělska. Pro vlky je typický přímočarý pohyb terénem – vlčí stopa ve sněhu (na rozdíl od psí) nevede klikatě od jednoho stromku k druhému, ale směřuje k vzdálenému cíli. | Kredit: Carlos Delgado, Wikimedia – CC BY-SA 4.0

Zdroje:

• Vesmír
• ScienceDaily
• Carina Wagner, Maika Holzapfel, Gesa Kluth, Ilka Reinhardt, Hermann Ansorge. Wolf (Canis lupus) feeding habits during the first eight years of its occurrence in Germany. Mammalian Biology – Zeitschrift für Säugetierkunde, 2012; DOI: 10.1016/j.mambio.2011.12.004